Usnesení Senátu k připravované ústavní smlouvě EU (22.4.2003)

Kromě standardního postupu, kdy Senát projednává zákony schválené ve sněmovně, přichází také s vlastními iniciativami. Prvou z takovýchto iniciativ ve čtvrtém volebním období je stanovisko k připravované ústavní smlouvě EU, které bylo přijato na čtvrtém zasedání Senátu dne 17.4.2003. Toto stanovisko bylo iniciováno Výborem pro evropskou integraci a věnuje zvláštní zřetel na vymezení kompetencí a postaveni národních parlamentů v EU.

Usnesení Senátu k připravované ústavní smlouvě EU

Toto usnesení je příspěvek k diskusi Konventu o budoucnosti Evropy nad rozdělením kompetencí mezi EU a členskými státy. Debata v Konventu o principu subsidiarity jako měřítku pro vymezení působnosti Unie se přirozeným způsobem stáčí k otázce po úloze národních parlamentů v budoucí Evropě.

Přesvědčení o potřebnosti důkladnějšího zapojení národních parlamentů do evropského rozhodovacího procesu je ale již staršího data. Souvisí s procesem prohlubování integrace, se snahou zakotvit na evropské úrovni standardní parlamentní mechanismy a úsilím o odstranění "demokratického deficitu" Unie. Vlády národních států nadále prostřednictvím Rady EU zůstávají klíčovými hráči v evropském rozhodovacím procesu, přičemž kontrola jejich činnosti zůstává právě v rukou národních parlamentů. Mají se však národní parlamenty spokojit s rolí tělesa, jehož působnost v evropských otázkách je dána vnitrostátním právním řádem, nebo se má přistoupit k zakotvení jejich působnosti přímo na evropské úrovni v budoucí základní smlouvě?

Od roku 1981 dochází k pravidelným výměnám názorů prostřednictvím konferencí předsedů parlamentů a v květnu roku 1989 došlo k ustavení COSAC - Konference evropských výborů parlamentů. Na této platformě se setkávají v půlročních intervalech na území státu t.č. předsedajícího EU reprezentanti národních parlamentů se zástupci Evropského parlamentu. Ten byl dosud obvykle zastupován dvěma místopředsedy zodpovědnými za styk s národními parlamenty a předsedou Ústavněprávního výboru.

COSAC byl původně projektován jako instituce sloužící k lepší výměně informací mezi zainteresovanými tělesy. V roce 1999 došlo k posílení jeho role, když získal oprávnění zkoumat legislativní návrhy a iniciativy vztahující se k ustavení prostoru svobody, bezpečí a spravedlnosti, jež mohou mít přímý vliv na práva a svobody jednotlivců. COSAC zároveň může přijímat resoluce či tzv. příspěvky (contributions) týkající se aplikace principu subsidiarity, základních práv, ustavení prostoru svobody, bezpečí a spravedlnosti popř. dalších legislativních otázek. Podněty COSAC ovšem nadále ani orgány Unie ani národní parlamenty nezavazují.

Demokratický deficit coby důsledek vývoje obvykle označovaného jako deparlamentarizace rozhodovacího procesu ovšem našel svůj výraz také ve stoupající kritičnosti veřejného mínění v členských státech Unie vůči jejím orgánům.

Jedeno z možných řešení demokratického deficitu může mít základ ve společném působení Evropského parlamentu a parlamentů národních, který by zajišťoval demokratickou legitimaci rozhodování evropských institucí, větší, než zajišťuje "osamocené" působení Evropského parlamentu.

Prvním krokem k zapojení národních parlamentů bylo přijetí Deklarace č. 13 o úloze národních parlamentů v EU jako přílohy Maastrichtské smlouvy na základě iniciativy Velké Británie a Francie. Deklarace vyzdvihla význam zapojení národních parlamentů do "evropské agendy" a apelovala na vlády, aby zajistily "včasné předložení návrhů Komise národním parlamentům pro informaci a případné projednání."

Rovněž summit v Nice roku 2000 neponechal otázku postavení národních parlamentů zcela stranou. V Deklaraci č. 23 připojené ke Smlouvě z Nice vyzývají zúčastněné strany k prohloubení diskuse o budoucnosti Evropské unie, přičemž v této diskusi má zaznít hlas zástupců národních parlamentů. Laekenská deklarace rozebírající problematiku demokratické legitimity Unie klade v tomto ohledu přímo tři konkrétní otázky, na které má Konvent o budoucnosti Evropy hledat odpověď:

1) Mají být národní parlamenty reprezentovány v nové instituci, postavené vedle Rady EU a Evropského parlamentu? dalšího legislativního orgánu Unie

2) Mají národní parlamenty hrát zvláštní úlohu v evropských aktivitách, u nichž není dána působnost Evropského parlamentu? působnost národních parlamentů v citlivých oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky či společné obrany

3) Měly by se zaměřit národní parlamenty na rozdělení kompetencí mezi EU a členské státy, např. prostřednictvím předběžné kontroly souladu s principem subsidiarity? možnost parlamentní kontroly dodržování rozdělení kompetencí