Strategický rámec udržitelného rozvoje v Senátu (22.4.2010)

Na 18 zasedání Senátu byl přeložen vládou tzv. Strategický rámec udržitelného rozvoje. Tato aktivita je součástí v EU dohodnutého systému vytváření tzv. strategických koncepcí, a vykazování ukazatelů "udržitelného rozvoje". Ten Evropská rada přijala v r. 2001 v Göteborgu a dále jej rozvíjela. Tato dohoda vedla k ustavení české Rady vlády pro udržitelný rozvoj a k vypracovávání různých nadrezortních národních strategií, které jsou vesměs slohovým cvičením bez efektu.

"Strategický rámec" patří do stejné kategorie jako "Lisabonská strategie", na kterou dokument (jak uvádějí autoři zprávy) také navazuje. Je sice i o něčem jiném nežli o konkurenceschopnosti ale podle jeho struktury i charakteru bude zřejmě stejně neúčinný.

 

Ve strategickém rámci se stanoví 46 ukazatelů, které budou jednotlivá ministerstva monitorovat a hlásit Komisi s nezávazným cílem dosahovat jejich zlepšení. Tyto indikátory vznikly na půdě Komise OSN pro udržitelný rozvoj a návazně se k nim přhlásila i Evropská Komise.

 

Mezi 46-ti sledovanými ukazateli tohoto "Strategického rámce..." je většina, tj. 23 položek ekologických a ekologicko aktivistických (ekologická stopa, podíl ekologického zemědělství, index druhů volně žijících ptáků, podíl energie z obnovitelných zdrojů, výdaje na ochranu životního prostředí, emise skleníkových plynů na obyvatele, intenzita těžby dřeva, počet hostů v hromadných ubytovacích zařízeních, počet municipalit zapojených do Agendy 21 [povzbuzování ekologické ektivity obyvatel a zájmu o kulturní život měst a obcí]..), dále 7 položek občansko aktivistických (účast ve volbách, výdaje na kulturu z veřejných rozpočtů, výdaje na zahraniční pomoc, index vnímání korupce,..), 6 položek ekonomických (HDP na osobu, zadlužení, zahraniční investice, .. ), 5 sociálně orientovaných (populace žijící pod hranicí chudoby, míra nezaměstnanosti, míra zaměstnanosti starších pracovníků ...), 4 položky se týkají migrace a délky života, (míra úmrtnosti, migrační saldo venkovských obcí,..) a 3 položky jsou pro vědu, výzkum a vzdělání (výdaje na výzkum a vývoj, struktura vzdělanosti, ..). Většina těchto ukazatelů je již dávno monitorována a zveřejňována prostřednictvím Eurostatu, nebo v rámci OECD. Důvodem proč z nich činit součást "strategie udržitelného rozvoje", je snaha nalézt nějakou společnou a nepříliš zatěžující aktivitu, která by mohla ukazovat na nějakou systematickou činnost.

 

Udržitelný rozvoj je populistický koncept , který se sice na jedné straně snaží postihnout rizika a problémy v déledobém horizontu, na druhé straně se snaží vytvořit světovou (potažmo evropskou a národní) doktrínu, která by do budoucna měla integrovat sociální i hospodářskou politiku, navíc podřízenou ekologickým tezím. Tím se však fakticky útočí na jeden ze základů demokracie. Spor o váhu hospodářských, sociálních a jiných akcentů by měl být, vždy věcí volné soutěže politických stran.

 

Existují samozřejmě společné dlouhodobé zájmy států, které vyžadují závazky i napříč volebními obdobími, ty však ústí do mezinárodních dohod (např. smlouvy v rámci světové obchodní organizace WTO, smlouvy o odzbrojování, o sociálním zabezpečení, o ekologických opatřeních atd.). Tomu se však evropské strategie "udržitelného rozvoje" vymykají, k závazné dohodě by zde zřejmě nedošlo. Proto se v EU v zájmu jistého vykazovatelného postupu používá tzv. Otevřená metoda koordinace (kde již mezi členskými státy panuje shoda), která je i jistým jemným způsobem cesty k harmonizaci mimo zakládací smlouvy. Ta představuje dobrovolný proces sebehodnocení, typu "něco pro to dělejte a dávejte nám pravidelně hlášení do Bruselu". Obvykle se stanoví společné ukazatele, které se průběžně vyhodnocují a dále je zde povinnost připravovat tzv. národní akční plány v jejichž rámci si státy musí vytknout nějaké cíle v dané oblasti a o jejich dosahování pravidelně informovat Komisi.

 

Příklon ke slohovým cvičením tohoto typu většině evropských politiků nečiní potíže.

Je přijatelnou cenou za možnost propagovat k ničemu nezavazující, na první pohled všem vyhovující  vznešené cíle a zároveň tím jakoby brát v úvahu požadavky zelených a dalších aktivistů.

 

 

Příklon k takovýmto strategiím sebou nese jistá rizika.

1) Díky širokému spektru záměrů bez priorit se rozmělňují důležité národní priority a potřeby (jako např. v současné době - energetická bezpečnost, konkurenceschopnost, hospodářské oživení, zaměstnanost...) a dále se na úkor důležitých priorit přesouvá pozornost k jiným nedůležitým prioritám (např. podíl ekologického zemědělství). Víme z výzkumů, že se výživové hodnoty od produktů standardního zemědělství neliší a deklarované potenciální menší procento pesticidů může být vyváženo zvýšeným množstvím např. plísní a jejich toxinů. Takovýto (navíc sporný) parametr nemůže mít stejnou prioritu jako třeba zadlužení, zaměstnanost nebo konkurenceschopnost.

 

2) Jiným rizikem a negativem podobných strategií je, že otevírají cestu k přenášení řešení řady politických otázek, které patří do demokratické stranické soutěže, na technokratické rozhodování na nadnárodní úrovni.

 

3) Dalším negativem je povrchnost ukazatelů, které neumožňují posoudit podstatu problémů a nalézt správná řešení. Příkladem je třeba podíl výdajů na vědu a výzkum jako procento z HDP. Zde jsme někde v polovině evropského pelotonu, avšak podstata povrchnosti ukazatelů spočívá v tom, že u nás, zrovna tak jako u všech posttotalitních zemí je malý příspěvek na vědu a výzkum jako procento z HDP z podnikatelského sektoru, zatímco pokud jde o příspěvek státu jsme na špičce. Změnu tohoto parametru, tj. podílu podnikatelského sektoru na výdajích na vědu a výzkum, nelze vládou tak snadno ovlivnit. Nelze ji vtělit do rozpočtu nebo odhlasovat v parlamentu. Změna tohoto podílu v ČR musí mít čas se vyvinout. Svědčí mu stabilita, ekonomická svoboda, vymahatelnost práva i bezpečnost osobního vlastnictví. Snaha podpořit firmy aby dávaly více na vědu a výzkum by pak zcela jasně vedla ke sledování, nebo k podpoře úplně jiných ukazatelů (např. indexu ekonomické svobody, flexibilitě pracovních míst, apod.).

 

4) Jisté riziko spočívá i v tom, že se zpočátku neurčité ekologicko aktivistické pojmy, popř. představy o jejich důležitosti (ekologická stopa, podíl ekologického zemědělství, .. ) stanou normou a poté co si na ně veřejnost zvykne, je lze rozvíjet zadaným směrem a pod jejich praporem pak mohou aktivisté a média vykonávat tlak na přijímání mnohdy nepromyšlených opatření (např. naposledy fotovoltaika, nebo biopaliva z plodin pro lidskou výživu).

 

Jak přistupovat k dlouhodobým koncepcím?

Přínos uvedeného strategického rámce je zdůvodňován tím, že by měl představovat dlouhodobou strategii státu přesahující volební období vlád a také tím, že existuje-li více různorodých koncepcí měly by vlády mít lepší záchytný bod. Avšak to, kam by měl stát směřovat se může časem měnit podle okolností, které není možné obecně předvídat. Kdo by např. před několika lety předpověděl současnou finanční a potažmo ekonomickou krizi? Jakou střešní strategii má mít tedy stát, je-li více různorodých koncepcí v různých oblastech? Je to samozřejmě programové prohlášení vlády, které pro příslušné období postihne priority a zájmy těch, kteří volili sněmovnu která vládu s jejím prohlášením schvaluje. Déledobé koncepty přesahující volební období existují samozřejmě také. Jsou většinou dány mezinárodními smlouvami (např. Lisabonská smlouva, smlouvy o odzbrojení, o snižování emisí, smlouvy podporující ekologické zájmy [např. smlouva o ochraně a rozvoji Karpat, regulace přeshraničního pohybu nebezpečných organických sloučenin, registry znečišťujících látek], sociální [např. o právech osob se zdravotním postižením, omezení zaměstnávání žen v podzemí], atd.). Tyto smlouvy nelze snadno měnit z jednoho volebního období na druhé.