Návrh Senátu na státní vyznamenání pro r. 2008 (21.6.2008)

Senátní Podvýbor pro státní vyznamenání v roce 2008 obdržel 34 návrhů na udělení státních vyznamenáním, z toho 32 pro fyzické osoby a dva návrhy pro skupiny, z toho 17 návrhů in memoriam. Senát PČR návrhy na své 14. schůzi dne 4. června 2008 projednal a schválil celkem 38 jmenných návrhů.

Právo propůjčovat a udělovat vyznamenání přísluší prezidentu republiky. Návrhy na propůjčení nebo udělení vyznamenání předkládají prezidentu republiky Poslanecká sněmovna, Senát a Vláda; prezident republiky může propůjčit nebo udělit vyznamenání i bez takového návrhu.

 

Seznam osob navržených na udělení či propůjčení státního vyznamenání, spolu se stručným zdůvodněním návrhu, jsou uvedena níže

 

 

I. ŘÁD T. G. MASARYKA bez udání stupně

 

ThDr. Vladimír PETŘEK (*19.6.1904 - +4.9.1942) in memoriam

ThDr. Vladimír Petřek je pravoslavná kněz, teolog, jazykovědec a překladatel. Od 16. 12. 1934 až do svého zatčení gestapem v červnu 1942 byl kaplanem v pražském pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Již od jara 1938 vydával křestní listy rakouským, německým i našim občanům a tak jim umožnil získat vystěhovalecká víza do bezpečných zemí. Na podzim 1941 se společně se svými spolubratry staral a skrýval v kryptě kostela příslušníka Obrany národa mjr. Sadílka na jeho útěku před gestapem. Od 27. 5. až do 18. 3. 1942 zde ukrývali 7 vojáků naší zahraniční armády, kteří seskočili jako parašutisté. Mezi nimi byli i Josef Gazík a Jan Kubiš, kteří zabili Hendricha. Po obsazení chrámu gestapem byl zatčen, uvězněn a 5.9.1942 v Kobylisech popraven.

Je pro nás příkladem vysoce etického a neokázale statečného člověka, je jedním z tisíců vlastenců, kteří položili svoje životy v bojích s nacisty a na něž se bohužel dnes zapomíná.

 

Ing. Josef LESÁK (*1920)

Josef Lesák vyrůstal v národně socialistické rodině a jeho otec byl válečným invalidou. V roce 1939 maturoval a válku prožil jako učitel. V květnovém povstání se zapojil do stavění barikád. Založil Odbor mladých národních socialistů a stanul v čele krajské organizace. Po volbách v roce 1946 se stal poslancem za Československou stranu národně socialistickou. Byl nejmladším poslancem a usiloval o pokračování masarykovské tradice. Do dějin vstoupil 23. února 1948, kdy v Praze organizoval protikomunistickou demonstraci, která skončila pochodem na Hrad s cílem vyzvat prezidenta Beneše, aby nevzdával zápas o demokracii v ČSR. Posléze se stal patrně prvním komunisty odsouzeným poslancem. Při odchodu do exilu byl zadržen a zavřen. Nakonec byl odsouzen za činy, kterých se nikdy nedopustil a nikdy nedostal písemný rozsudek. Byl odsouzen na rok nucených prací v dolech na Kladně, kde nakonec působil 29 let. Dodnes se aktivně zúčastňuje akcí a aktivně působí v klubu Milady Horákové.

 

RNDr. Josef VEVERKA (*4. 2. 1903 – 8. 10. 1971) in memoriam

Pocházel ze známého rodu bratranců Veverkových, vystudoval zeměpis na Karlově univerzitě a na pařížské Sorboně. Byl novinářem a politikem, redaktorem tisku a členem sociální demokracie. V r. 1940 byl zatčen a 2 roky vězněn, po propuštění se stal účastníkem domácího odboje, v r. 1944 znovu vězněn. Po propuštění se stal šéfredaktorem deníku v Liberci, kde ostře protestoval proti komunistickému totalitarismu a zasazoval se o obranu německých antifašistů. V letech 1945-48 byl poslancem Národního shromáždění, pak internován v pracovním táboře a v červnu 1950 byl odsouzen na 12 let vězení. V r. 1954 byl znovu odsouzen na doživotí, později mu trest byl zmírněn na 21 let. Z vězení byl nakonec propuštěn na zásah Labour Party v r. 1964.

Dr. Veverka jako bytostný demokrat vždy zastával ideály svobody a humanity. Výrazně se pak angažoval v r. 1968, kdy stál v čele K 231 a spolupracoval s KAN. Zemřel v r. 1971 na počátku normalizace v Liberci.

 

Mons. Karel Jaroslav FOŘT (*8.11.1921)

V r. 1933 začal navštěvovat gymnázium ve Strakonicích, pak v Č. Budějovicích. Tam byl také vyšetřován Gestapem pro skautskou činnost a krátce vězněn. Po propuštění zahájil studia na českobudějovickém semináři. V r. 1942 byl nasazen do zbrojovky v Linci, po skončení války dokončil svá studia. V r. 1948 vyl vysvěcen na kněze, v souvislosti s připravovanou likvidací vimperských kněží odešel v r. 1950 do exilu. V r. 1951 byl na misii v Alžírsku a po skončení této služby v r. 1960 odešel do Německa a stal se farářem v Mnichově, kde později převzal českou duchovní správu v NSR. Za zásluhy o českou církev a věřící v emigraci ho v r. 1973 jmenoval monsignorem. Až do r. 1995 spolupracoval se Svobodnou Evropou.

 

II. ŘÁD BÍLÉHO LVA

 

Prof. ThDr. Alois MUSIL, Dr. h.c. (*30.6.1868 - +12.4.1944) in memoriam

Alois Musil po studiu gymnázia vstoupil do teologického semináře a v r. 1891 byl vysvěcen na kněze. V r. 1895 získal doktorát a od roku 1897 pokračoval ve studiu mezi jezuity v Bejrútu. Přivážel stovky významných materiálů, okopírovaných starověkých nápisů a neuvěřitelné množství poznatků. V r. 1898 učinil svůj nejvýznamnější objev, jako první Evropan navštívil v poušti dosud neznámý letohrádek Amra. Další jeho cesty vedly do Sýrie a Iráku. V roce 1920 byl jmenován řádným profesorem filozofické fakulty UK a sehrál klíčovou roli při založení Orientálního ústavu v Praze. Má vynikající zásluhy o stát v oblasti vědy a školství. Byl v úzkém vztahu s T. G. Masarykem, E. Benešem a dalšími předními státníky. V zahraničí byl uznáván jako významná vědecká osobnost, ve své vlasti je ale známý jen úzké skupině odborníků. V letošním roce si připomeneme 140. výročí jeho narození.

 

Plk. letectva Otakar HRUBÝ, DFC (*1.11.1913 – 15.5.1993) in memoriam

Plukovník letectva O. Hrubý se v r. 1932 přihlásil do Školy leteckého dorostu v Prostějově. Absolvoval pilotní školu v r. 1938 v Chebu a Hradci Králové. Po okupaci přechází přes Polsko do Francie a Anglie. Zde byl účastníkem bitvy o Británii jako příslušník 111. anglické, pak 310. a 313. stíhací perutě RAF. Uskutečnil 218 náletů nad nepřátelská města, poškodil a sestřelil několik nepřátelských letounů, byl u vylodění v Dieppe, zúčastnil se vylodění v Normandii. V září 1945 se vrací do vlasti jako velitel letky a je přidělen k leteckému pluku č. 12. Praha Kbely. V r. 1946 působí jako zkušební pilot v Praze Letňanech, v r. 1949 je propuštěn, v r. 1950 zatčen a vězněn v Praze a na Mírově. Rehabilitován byl až v r. 1990. Za svou činnost obdržel dlouhou řadu válečných vyznamenání, např. 5x Čs. válečný kříž, 3x medaile Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy, britské DFC, War Medal a další. Bojoval za svobodu své vlasti jako pilot, po r. 1948 byl z armády propuštěn, pracoval jako dělník a až do listopadu 1989 byl nadále pronásledován i s celou rodinou. Udělení vyznamenání by bylo malou morální odměnou a životním uznáním pro jeho rodinu, která jeho nekompromisním životním postojem po celý život trpěla.

 

III. MEDAILE ZA HRDINSTVÍ bez udání stupně

 

Josef BERNAT, plk. v.v. (*21.8.1915 - +30.5.2000) in memoriam

Plk. Josef Bernat patřil k nejvýznamnějším a nejstatečnějším bombardovacím pilotům v řadách britského Královského letectva. Byl vždy čestným, zásadovým a slušným člověkem a vlastencem, který odmítal totalitní režimy, nacizmus i komunizmus, a byl nucen před jejich vládami dvakrát odejít ze své vlasti, za jejíž obnovu bojoval. V době první republiky sloužil jako vojenský pilot v Praze, v r. 1939 uprchl a přes Polsko a Francii se dostal do Anglie. Jako příslušník 311. bombardovací perutě RAF vykonal 41 bombardovacích náletů na nacistické Německo. Po skončení války se vrátil a stal se důstojníkem z povolání, po nástupu komunizmu byl přinucen znovu emigrovat a jím pilotované letadlo odvezlo do Anglie ještě dalších 21 občanů. Po r. 1989 byl rehabilitován a povýšen.

 

Miloš BLAŽEK – (*13.4.1923)

Miloš Blažek se vyučil strojním zámečníkem a v r. 1941 pokračoval ve studiu Vyšší průmyslové školy v Písku. Zapojil se do druhé vlny odboje a v r. 1944 byl zatčen za přechovávání zbraní a odsouzen k trestu smrti... 4.8.1944 se mu podařilo utéci a dokázal přežít v ilegalitě v lesích a starých důlních dílech až do 5.5.1945, kdy se zapojil do povstání. Po prověrkách v r. 1969 byl vyhozen z místa důstojníka čs. námořní plavby a pracoval jako dělník. V r. 1990 byl rehabilitován.   

Ve svém autobiografickém příběhu hodnotí odboj velice realisticky, demytizuje některé později zideologizované akce i postavy. Se svým skepticizmem se netajil ani po válce a tak byl při hromadném vyznamenávání opominut. Zachoval si i v době totality neokázalé vlastenectví a rovnou páteř.

 

Ctirad MAŠÍN – (*11.8.1930)

Josef MAŠÍN – (*8.3.1932)

Milan PAUMER – (*7.4. 1931)

Cílem bratří Mašínů a jejich spolupracovníků bylo škodit nastupujícímu totalitnímu režimu stejným způsobem a stejnými metodami, jako to činila odbojová skupina „Tří králů“, kde byl jejich otec, předchozí totalitě nacistické. Léta 1948, 49 a začátek padesátých let byla léty lidských tragedií, léty hrůzy, léty totalitních vrahů, léty intelektuálního holocaustu a morální genocidy. Proti tomuto systému, který decimoval vlastní národ a zapříčinil statisíce lidských tragedií se rozhodli vystoupit, třeba i se zbraní v ruce. Zejména bratři Mašínové se cítili být vždy vojáky a stejně jako otec byli odhodláni položit život za vlast, za svobodu a demokracii. Po několika zatčeních a propuštění Ctirada Mašína z uranových dolů v Jáchymově se rozhodli, že opustí republiku. V r. 1953 překročili hranici s NDR a v řadě incidentů zastřelili několik příslušníků Volkpolizei a třem se podařilo probít do svobodného světa. Tam vstoupili do americké armády, kde setrvali do r. 1959. Je třeba podotknout, že bratři Mašínové byli v r. 1946 vyznamenáni prezidentem Benešem „Medailí za chrabrost“ za činy vykonané během druhého odboje. Bylo jim tehdy 14 a 15 let.

 

Václav ŠVÉDA (*1933 – 2.5.1955) in memoriam

Zbyněk JANATA (*1.2.1932 – 2.5.1955) in memoriam

kpt. Ctibor NOVÁK   (*25.10.1902 – 2.5.1955) in memoriam

Cílem bratří Mašínů a jejich spolupracovníků bylo škodit nastupujícímu totalitnímu režimu stejným způsobem a stejnými metodami, jako to činila odbojová skupina „Tří králů“, kde byl jejich otec, předchozí totalitě nacistické. Léta 1948, 49 a začátek padesátých let byla léty lidských tragedií, léty hrůzy, léty totalitních vrahů, léty intelektuálního holocaustu a morální genocidy. Proti tomuto systému, který decimoval vlastní národ a zapříčinil statisíce lidských tragedií se rozhodli vystoupit, třeba i se zbraní v ruce. Zejména bratři Mašínové se cítili být vždy vojáky a stejně jako otec byli odhodláni položit život za vlast, za svobodu a demokracii. Po několika zatčeních a propuštění Ctirada Mašína z uranových dolů v Jáchymově se rozhodli, že opustí republiku. V r. 1953 překročili hranici s NDR a v řadě incidentů zastřelili několik příslušníků Volkpolizei a třem se podařilo probít do svobodného světa. Tam vstoupili do americké armády, kde setrvali do r. 1959. Je třeba podotknout, že bratři Mašínové byli v r. 1946 vyznamenáni prezidentem Benešem „Medailí za chrabrost“ za činy vykonané během druhého odboje. Bylo jim tehdy 14 a 15 let.

 

Karel NIGRIN (*29.2.1904 - +21.6.1982) in memoriam

Karel Nigrin po absolvování gymnázia v Benešově vystudoval dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě. V Benešově se aktivně účastnil kulturního dění, založil a redigoval Benešovské listy. Později odešel na Slovensko, pak učil na Gymnáziu v Uherském Hradišti. V roce 1939 organizoval pomoc stíhaným studentům při přechodu hranic a byl gestapem uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Podařilo se mu uprchnout a přes Slovensko, Maďarsko, Libanon a Francii se dostává do Anglie. V letech 1943-1945 se stává pracovníkem československé vlády v Londýně. Po skončení války pracuje na Ministerstvu zahraničního obchodu, v roce 1948 je propuštěn a o rok později zatčen. Rozsudek je opět trest smrti, který je změněn na doživotí. V roce 1966 byl propuštěn, v r. 1968 se aktivně zapojuje a zakládá K 231. Pak odchází do důchodu. Celý svůj život věnoval boji proti nespravedlnosti, zlu a násilí bez ohledu na bezpečnost svoji a své rodiny.

 

MUDr. Václav PROVAZNÍK (*8.1.1911 – 9.11.1978) in memoriam

MUDr. Václav Provazník byl v letech 1941 – 1945 členem ilegální odbojové skupiny „Tajemník“ a v jejím rámci se také zúčastnil ozbrojeného povstání v Praze na Letné ve dnech 5.-10. května 1945. Tehdy npor. zdravotnictva MUDr. Václav Provazník byl velitelem lékařské pohotovosti protiletecké obrany Velké Prahy a během bojů za osvobození nasadil do akcí všech svých asi 70 mužů na stanovišti v Praze 7. V budově reálky zajistil zřízení obvaziště a improvizované polní nemocnice, kde byli také ošetřováni i navrátilci z koncentračních a pracovních táborů. Dne 6. května ošetřil a osobně předal syna velícího generála německých branných sil Toussainta, který byl pověřen vyjednáváním a kterého osobně odvezl na velitelství pražského odboje. Tím také přispěl k jednání o kapitulaci, kterou generál Toussaint složil do rukou generála Kutlvašra. Ještě v dubnu byl velitelem zdravotní pohotovostní jednotky na Holešovickém nádraží, kde pod jeho velením bylo zachráněno na 800 vězňů všech možných národností. 3.6.1948 byl zatčen a koncem roku odsouzen pro trestný čin spoluviny na trestném činu úkladů o republiku nejprve k trestu smrti, pak na doživotí a později byl trest změněn na 25 let. Na amnestii byl propuštěn po 12 letech. V r. 1978 zemřel a nedožil se ani morálního zadostiučinění, rehabilitován byl až v r. 1990. Během života prokázal hrdinství v boji i při záchraně lidských životů.

 

MUDr. mjr. Jan ŠMÍD (*7.6.1910 - +12.4.1983) in memoriam

Sloužil v armádě ve zdravotnické službě. Za války byl od r. 1939 činný v podzemním hnutí odporu, v září 1944 byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti za předání tajných údajů o výrobě zbraní V-1. Tři dny před výkonem trestu byl na Pankráci osvobozen při Pražském povstání. Po válce opět nastoupil službu v armádě, byl také osobním lékařem paní Hany Benešové a Alice Masarykové. V r. 1948 se zúčastnil kongresu Červeného kříže v Bělehradě a po návratu obviněn z vystoupení proti režimu a zatčen. Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, ale zakrátko byl zatčen podruhé v předvečer pohřbu Edvarda Beneše, obviněn z vojenského spiknutí a odsouzen k trestu smrti. Za zásluhy v boji proti nacizmu mu byl trest změněn na doživotí, po 13 letech byl amnestován. Během věznění na Pankráci, na Borech a v Leopoldově se jako vězeňský lékař zastával vězňů vůči zvůli dozorců.

V r. 1968 se stal místopředsedou K 231 a po sovětské okupaci emigroval do Švýcarska, kde zemřel po opakovaných infarktech v r. 1983.

 

František ŠTAMPRECH (*18.2.1887 – 22.6.1942) in memoriam

Pan František Štamprech byl ruský legionář, který prošel celou sibiřskou anabazi. Po návratu do vlasti zůstal v činné službě až do okupace Československa. Za okupace se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa a v ní pracoval až do svého zatčení v červnu 1942. Ještě téhož měsíce byl popraven gestapem v Klatovech. Celá rodina byla až do konce války postižena represí okupantů, stejně tak i komunistický režim nenechal rodinu bez povšimnutí. Následky věznění a týrání vážně poškodily zdraví starší jeho dcery Jiřiny.

Byl důstojníkem, který plně naplnil heslo našeho prvního prezidenta TGM, že důstojník má být důstojný.

 

Pavel WONKA (*23.1.1953 - +26.4.1988) in memoriam

Pavel Wonka byl angažovaný a zásadový občan, povoláním technik a mechanik, ale současně dobrovolný laický právník, osamělý kritik a vězeň komunistického režimu. Poukazoval na nepravosti a křivdy komunistického režimu, intenzivně studoval právnickou a politickou literaturu a obětavě pomáhal a radil desítkám spoluobčanů v jejich právních i jiných problémech. V roce 1986 se spolu se svým bratrem přihlásili jako nezávislí kandidáti pro parlamentní volby a vyhlásili také svůj kritický program. Oba byli za to obviněni Pavel dostal 21 měsíců a jeho bratr Jiří 12 měsíců, oba nepodmíněně. Na jaře 1988 byl opětovně zatčen a uvězněn a v dubnu ve vězení zemřel. Pavel Wonka je příkladem angažovaného, odvážného a kritického občana, který za svou pravdu, za ideál práva a svobody položil svůj mladý život.

 

PhDr. Pavel ŽÁK (*4.6.1928)

Pavel Žák absolvoval gymnázium, po únoru 1948 byl vyloučen z vysoké školy pro své politické názory. Později založil tajnou studentskou organizaci, která však byla prozrazena. V květnu 1949 byl zatčen a byl odsouzen k 16 letům vězení a prošel různými věznicemi, ponejvíce byl v Jáchymově. V roce 1960 byl na základě amnestie propuštěn a pracoval ve stavebnictví až do svého onemocnění rakovinou. Po roce 1968 byl neustále pod dohledem STB, až se zhroutil a musel být hospitalizován. Rehabilitován byl až po roce 1989. Udělení vyznamenání je jednak oceněním statečnosti mladého člověka a současně zadostiučiněním starému člověku, který boji za pravdu věnoval částečnou ztrátu osobního života a podlomení zdraví.

 

Josef ŽÁLEK (*22.9.1919)

Josef Žálek absolvoval v roce 1937 Baťovu školu práce ve Zlíně, v r. 1939 měl převzít prodejnu v Africe. Místo návratu domů se přihlásil v Bělehradě do nově se tvořící zahraniční armády ve Francii, kde také bojoval na Marně a dostal se do zajetí. V zajetí byl až do května 1945. Po válce byl v posádce v Klatovech, pak byl demobilizován a příkazem nastupuje do Uranových dolů Příbram, kde pracoval 19 let. V roce 1968 žádal o rehabilitaci, na kterou nebylo reflektováno, v roce 2000 proběhla částečná rehabilitace, která ale nesplnila morální satisfakci.

 

Miloslav MIKULÍK (*24.1.1914 - +23.1.1991) in memoriam

Miloslav Mikulík jako vlastenecky smýšlející žák Vojenské Akademie v Hranicích a občan republiky utekl po nacistické okupaci přes Slovensko a Balkán do Anglie. Zde se stal příslušníkem 311. bombardovací perutě RAF. Během války se oženil s Angličankou a do osvobozené republiky se vrátil v roce 1945 a pracoval na Ruzyni. Po únoru 1948 se jeho manželka i s 2 syny vrátila do Anglie s tím, že se vrátí po uklidnění situace. Po vyhození z práce a výsleších se rozhodl emigrovat, což se mu s několika dalšími příslušníky RAF povedlo. Všichni rodinní příslušníci byli perzekvováni STB. Své čtyři syny, i přes životní útrapy, vychovával k úctě k vlasti, kterou musel nedobrovolně opustit.

 

Arnošt VALENTA, plk. v.v . (*25.10.1912 - +31.3.1944) in memoriam

Arnošt Valenta vystudoval reálné gymnázium a nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích. Po jejím absolvování byl vyřazen v hodnosti poručíka a nastoupil do služby v Bratislavě. Zde se zapsal jako řádný posluchač na Filozofické fakultě Komenského univerzity. V srpnu 1939 překročil polské hranice a připojil se k vojenské skupině pplk. Ludvíka Svobody. Po porážce polské armády putoval po internačních táborech v Sovětském svazu a v březnu 1940 byl zařazen do transportu čs. vojáků na Západ. Dostal se do Francie a odtud po kapitulaci francouzské armády do Anglie. Absolvoval kurs a stal se navigátorem v hodnosti nadporučíka u 311. čs. bombardovací perutě. Při jednom z letů přistáli ve Francii, byli zajati a skončili v zajateckém táboře v Satanu. Zde organizoval útěky zajatců a při jednom z nich byl zastřelen. Byl několikrát vyznamenán a je pohřben na vojenském hřbitově v Poznani.

 

IV. MEDAILE ZA ZÁSLUHY bez udání stupně

 

Prof. MUDr. Miloš HÁJEK, DrSc. (*4.10.1931)

MUDr. Miloš hájek, DrSc. je členem International College of Surgeons od roku 1970 a od roku 1985   až dosud je čtvrtým předsedou české sekce této prestižní světové chirurgické organizace od jejího vzniku v r. 1953… Je mimořádně zkušeným chirurgem, renomovaným odborníkem celé chirurgie, zejména chirurgie hrudní. Ve funkcích přednosty klinik získal i vynikající pedagogické zkušenosti. Publikoval práce, které jsou považovány za vynikající a své profesní a pedagogické zkušenosti ztvárnil ve své poslední monografii, která je určena praktickým lékařům. Jeho renomé zkušeného lékaře a pedagoga způsobilo, že byl opakovaně volen do významných funkcí – člen představenstva ČLK, člen vědecké rady ČLK, v současné době je členem předsednictva České chirurgické společnosti ČLS JEP. Při posledních volbách byl zvolen předsedou České chirurgické společnosti.

 

Ing. Mirko JANEČEK, Msc (*21.1.1927)

Mirko Janeček se narodil v Bratislavě, ve 3 letech se vrátil s rodiči do Pardubic, kde po válce maturoval. V Praze navštěvoval Vysokou školu zemědělskou a po studentských událostech byl vyloučen a opustil republiku. Ve Švédsku dál studoval a v r. 1951 odjel do Kanady, kde studium úspěšně dokončil. Obětavě pomáhal i pomáhá ze všech sil krajanům v Kanadě a vydává své noviny „Kanadské listy“, dnes již přes 40 let. Noviny rozesílá do celého světa všem krajanům, je aktivní i v Čechách, kam přijíždí se svou manželkou.

 

Prof. RNDr. Oldřich JIRSÁK, CSc (*22.7.1947)

Oldřich Jirsák vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, doktorát získal na Univerzitě P. J. Šafárika v Košicích. Od r. 1979 je vědeckým pracovníkem na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, v r. 1990 je zde docentem. Stává se také vedoucím katedry na Technické univerzitě, profesorem a prorektorem.

Důvodem k navržení na vyznamenání je jeho významný výsledek ve vývoji způsobu výroby polymerních nanovláken a zařízení pro jejich výrobu. Nanovlákna představují zcela nový fenomén v oboru materiálového inženýrství a profesoru Jirsákovi se v r. 2003 podařilo vyvinout se svým týmem postup jejich výroby, který lze provozovat kontinuálně a mnohonásobně větším výkonem ve srovnání s dosud známými postupy. Tím je postup využitelný pro průmyslové využití, v současné době je patentován a je podána přihláška vynálezu. Model získal řadu úspěchů na světových výstavách v Ženevě, Frankfurtu, Atlantě a Tokiu.

Výsledek navazuje na jeho celoživotní působení ve výzkumu v oborech vláken a netkaných textilií. Během života se stal spoluautorem několika dalších vynálezů týkajících se výroby dutých vláken a zařízení a postupů polymerizace.

 

PaedDr. Jaroslav KOZLÍK, CSc . (*22.5.1907)

Doc. Jaroslav Kozlík je významným českým pedagogem a spoluautorem několika školských reforem v letech 1945-1972. V mládí byl i významným sokolským sportovcem a volejbalovým reprezentantem. Absolvoval Státní učitelský ústav a postupně působil na řadě škol. Koncem druhé světové války se stal členem ilegální skupiny pedagogů, která připravovala perspektivní školský program pro poválečné Československo. V r. 1945 byl povolán do Prahy, aby pomohl tento program realizovat. Stal se jedním z prvních pracovníků Výzkumného ústavu pedagogického a pracoval zde celých 27 let. V r. 1945 vstoupil do sociální demokracie, po únoru 1948 se stal členem KSČ. Po roce 1968 byl jediným pracovníkem, který projevil nesouhlas se vstupem vojsk a v r. 1971 požádal o vyškrtnutí z KSČ. V r. 1972 byl propuštěn z ústavu. Školská reforma v devadesátých letech ho natolik zaujala, že po 20 letech odmlky se vrátil do pedagogického světa. Je stále aktivní k jeho stým narozeninám vydala Univerzita Palackého jeho publikaci.

 

Prof. RNDr. Jiří KRUPIČKA (*5.5.1913)

Jiří Krupička je český geolog, esejista, exulant a emeritní profesor University of Alberta v Edmontonu. V roce 1947 pracoval a publikoval v oblasti geologie, v r. 1950 byl odsouzen na 16 let, v r. 1960 propuštěn na amnestii. Byl aktivním účastníkem Pražského jara, spoluzakladatel K 231. Po okupaci emigroval do Holandska, posléze do Kanady, kde se stal profesorem geologie. Jiří Krupička je mimořádnou osobností, která v sobě spojuje špičkovou vědeckou odbornost a mimořádný morální kredit. Tyto vlastnosti jsou navíc doplněny o stálé aktivity v oblasti veřejného života. Svým životem, vědeckým i literárním dílem významně přispěl k rozvoji demokracie v ČR, k propagaci vědy a rozumu a v neposlední řadě i k šíření dobrého jména ČR v zahraničí.

 

Prof. PhDr. Josef PETRÁŇ, CSc, Dr. h.c. (*23.8.1930)

Josef Petráň je v současné době jedním z nejvýznamnějších českých historiků a celý život se na špičkové úrovni věnoval českým dějinám 17. a 18. století. Vědecké bádání ho přivedlo od sociálních a hospodářských dějin k dějinám kulturním a politickým. Jeho rozsáhlé dílo čítá 56 knih a více než stovku vědeckých studií, ve kterých dokázal události sledovaného období u nás výstižně zařadit do středoevropského kontextu. Mnohá díla byla přeložena do cizích jazyků a jeho práce vzbudila zasloužený ohlas v řadách mezinárodních odborníků. Zároveň dokázal zpracovat kvalitní učebnice pro výuku dějepisu na základních i středních školách, i přehledy českých dějin, které byla určeny vysokoškolským studentům historie. Zároveň napsal několik špičkových děl literatury faktu, která svým obsahem i brilantní formou dokázala oslovit široký okruh čtenářů.

 

RNDr. Rudolf PLAJNER  (*5.4.1901 – †23.6.1987) in memoriam

Působil v Holešově v letech 1929-59, byl profesorem na gymnasiu a zkušeným činovníkem skautingu. V r. 1918 se zúčastnil uvítání TGM, zachránil 3 tonoucí děti ze Svratky, v r. 1933 byl jmenován zemským náčelníkem Junáka země Moravskoslezské, od r. 1935 byl zpravodajem pro Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Pracoval na sjednocení skautingu a na doporučení ministerstva obrany organizoval brannou výchovu na školách. Před okupací byl jmenován náčelníkem Junáka. Za války pomáhal partyzánské brigádě Jana Žižky a schovával v gymnaziu  jejího velitele mjr. Murzina. Během války byl perzekvován, v r. 1943 zatčen, podobná situace nastala i po r. 1948, kdy byl v r. 1949 zatčen STB a šikanován, takže nakonec se z Holešova odstěhoval. V r. 1968 opět stojí v čele Junáka, dostává řadu vyznamenání a v době normalizace, kdy Junák je začleněn do Pionýra se vzdává veškeré činnosti. V každém případě je výraznou osobností, která se vynikajícím způsobem zasloužila o demokracii a lidská práva.

 

František RADKOVIČ (*17.12.1908 – 30.1.1988) in memoriam

František Radkovič se vyučil malířem a natěračem a po vyučení byl zaměstnán jen sezónně v důsledku vysoké nezaměstnanosti. Vojenskou službu vykonal v letech 1928-30 u dělostřeleckého pluku v Brandýse. Pak pracoval na různých místech až v r. 1937 nastoupil do kursu bývalé státní policie v Liberci, odkud byl přeložen do Jablonce nad Nisou. Od května 1938 byl na hranicích v SOS až do ukončení v prosinci téhož roku, pak byl přeložen do Plzně a poté v březnu 1939 do Prahy na Vinohrady, kde sloužil až do r. 1945. Zde se zúčastnil Pražského povstání a boje o Český rozhlas. Po válce byl přeložen do Jablonce nad Nisou a sloužil tam až do února 1948, kdy byl zproštěn služby v SNB vzhledem k tomu, že odmítl vstoupit do KSČ. Dávno před 5. květnem 1945 spolu s Bohumilem Červenkou a Václavem Vaňkem s nasazením života připravovali zbraně, munici, shromažďovali bojovníky k obsazení budovy Českého rozhlasu pro potřeby svobodné ČSR a chtěli zabránit německým okupantům v jejím zničení. Je příkladem člověka, který celý život ctil morální hodnoty

 

Prof. MUDr. Karel RAŠKA, CSc . (*17.11.1909 - +21.11.1987) in memoriam

Činnost prof. Rašky začala po Mnichově v roce 1938, kdy jako mladý důstojník byl pověřen vedením epidemiologické jednotky, která zajišťovala zdravotnické zabezpečení 162 tisíc českých uprchlíků ze Sudet. Byl organizátorem akce, která napomohla likvidaci epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně. Osobně se účastnil likvidace desítek epidemií v Československu a má nepopsatelné zásluhy o kontrolu infekčních nemocí v naší zemi. Zasloužil se také o eliminaci tuberkulózy a brucelózy skotu. Po válce transformoval Českou národní transfuzní službu podle anglického vzoru. Ve světovém měřítku je třeba zmínit tři jeho základní příspěvky – založení 3 světových sérových bank, z nichž jedna byla v Praze. Začátkem šedesátých let vypracoval koncepci aktivní epidemiologické bdělosti, která byla přijata valným shromážděním SZO jako jeden ze základních principů veřejného zdravotnictví. Práce prof. Rašky byla oceňována v celém světě, byl zvolen čestným členem mnoha vědeckých společností a akademií. Nejvýznamnějším oceněním bylo udělení Jennerovy medaile Britskou královskou společností za zásluhy v eradikaci pravých neštovic.

 

MUDr. Bohuslav ALBERT (*6.2.1890 – †9.8.1952) in memoriam

Jako medik pracoval pod vedením prof. Jedličky na srbské frontě a za tuto činnost byl vyznamenán srbským králem. Koncem války byl vyznamenán českým Válečným křížem, pak byl odvelen na Slovensko a posléze odešel do Mukačeva, kde v naprosto zoufalých podmínkách vybudoval moderní nemocnici., v r. 1927 přešel do Zlína, kde vybudoval a dlouhodobě vedl nejmodernější ústav ve střední Evropě – Baťovu nemocnici. Angažoval se i na organizaci zdravotnictví a jeho vize by mohla být vzorem dnešnímu zdravotnictví. Základem jeho práce se stalo krédo, že nejdůležitější pro zdravotnictví je dokonalá organizace, největším nepřítelem je ztráta komunikace a chaos. Chtěl nemocnici, která by velmi úzce spolupracovala s privátními lékaři a uplatňovala kolektivní lékařský výkon a také, aby centrem pozornosti zdravotníků byl pacient, klient podle hesla „náš zákazník, náš pán“. Z tohoto pohledu jím provedená reforma byla revolucí. Zřídil také Vědecký ústav pro průmyslové zdravotnictví, který byl ojedinělý. Během okupace zachránil život několika židovským lékařům a jejich rodinám a na vlastní riziko zaměstnával v nemocnici mediky. Jeho postoj byl vždy zásadový a jasný.

 

Lady Milena GRENFELL - BAINES (*11.11.1929)

Milena Grenfell-Baines se narodila v Praze v rodině Rudolfa Fleischmanna, který se zasloužil o to, že německý spisovatel Thomas Mann získal v r. 1936 československé státní občanství a mohl odjet do USA. Po okupaci nacisty se ona sama dostala do Anglie v jednom z vlaků Sira Nicolase Wintona. Později uprchli i její rodiče, kteří se rozhodli zůstat v Anglii. V padesátých letech se provdala za vynikajícího architekta George Grenfell-Bainse. Snaží se pomáhat České republice již od šedesátých let v nejrůznějších oblastech a úrovních. Jedná se o péči o české krajany, podpora řady českých podniků z nichž nejzajímavější je britský partner pro firmu Remoska s.r.o., kdy společnost zdvojnásobila výrobu a jméno se dostalo do podvědomí i lidem v anglicky mluvících zemích. Milovala i miluje hudbu, od roku 1998 je patronkou nadace Emy Destinové, která podporuje mladé české pěvce a český operní repertoár ve Velké Británii. Podporuje rozvoj styků mezi školami a zájem Britů o Českou republiku.

 

Ing. Ján LANGOŠ (*2.8.1946 – 15.6.2006) in memoriam

Ján Langoš se v sedmdesátých a osmdesátých letech podílel na vydávání samizdatových publikací a organizoval další nezávislé kulturní aktivity. Stal se jednou z výrazných postav protirežimní opozice na Slovensku a za své občanské postoje byl pronásledován StB. Jako jeden z hlavních činitelů Veřejnosti proti násilí se v závěru roku 1989 významně podílel na přechodu k demokratickému systému. Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 stanul v čele federálního ministerstva vnitra a byl rozhodnut transformovat represivní orgán v běžnou instituci státní správy sloužící občanům. Pod jeho vedením byla propuštěna většina bývalých příslušníků StB a také sehrál důležitou roli při odchodu okupačních vojsk z ČSR. Stal se jedním z iniciátorů lustračního zákona a dlouhodobě se věnoval tématu vyrovnávání se s komunistickou minulostí. V r. 1992 založil Úřad pro vyšetřování zločinů komunizmu a o 10 let později patřil k zakladatelům slovenského Ústavu paměti národa v jehož čele stál až do své smrti. Ján Langoš významně přispěl k rozvoji demokracie a obnovení občanské společnosti v naší zemi.

 

PhDr. Zdeněk MAHLER, Dr.h.c. (*7.12.1928)

Vyrůstal ve Vysočanech, kde chodil do školy, poté udělal zkoušky na Učitelský ústav. Po jeho absolvování vystudoval Filosofickou fakultu UK, kterou ukončil doktorátem. Následně pracoval v Českém rozhlase, pak učil na Akademii muzických umění, posléze pracoval na ministerstvu školství. Zároveň byl i dramaturgem Laterny magiky na Expo 1958, v Indii se zúčastnil generální konference UNESCO. Od r. 1960 je na volné noze a jako spisovatel pracuje dodnes. Věnoval se psaní knih, divadelních her, filmových scénářů a rozhlasových a televizních dramat. Od r. 1948 do 1969 byl členem KSČ, kdy byl ze strany vyloučen. V týdnech sametové revoluce se účastnil činnosti především v divadelní obci, mezi studenty i jako publicista. Účastnil se na tvorbě zahraničních filmů „Amadeus“, „Dynastie Straussů“, „Víc než princ“. Následně se těžiště jeho tvorby přesunulo do televize, kde vznikl pořad o Katedrále, triptych o Masarykovi, o Antonínu Dvořákovi v Americe, o Alfonzu Muchovi. Ke 250. výročí W.A. Mozarta vznikl televizní dokument, v r. 2005 byl zvolen do předsednictva Masarykova demokratického hnutí.

 

Jaromír ŠLÁPOTA (*29.10.1939)

Jaromír Šlápota vystudoval stavební průmyslovou školu, pracoval jako vedoucí investiční výstavby. Politicky se profiloval od roku 1969 v Československé straně lidové a jako její zástupce byl zvolen v roce 1990 do Parlamentu ČSFR. Jako poslanec se stal členem Československého ústavu zahraničního, kde byl v roce 1992 zvolen předsedou. Funkce je čestná a pan Šlápota ji vykonává již 15 let s velkým zápalem a profesionalitou.

 

Pavel BRÁZDA (*21.8.1926)

Pavel Brázda vyrůstal v prostředí, kde se potkávalo bohatství s chudobou, což ho natolik ovlivnilo, že se na krátký čas v r. 1943 stal komunistou. Pro svůj samorostlý výtvarný styl a nekonvenční vystupování nedokončil studia dějin a umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění, protože byl vždy vyloučen. Usiloval o výtvarné umění adresované lidem moderní občanské společnosti, o umění, které nazýval hominizmem. Jeho tvorba je mnohotvárná, vyostřená v sociálních a politických postojích, objevná především ve schopnosti uplatnit ve výtvarném díle vyvzdorovanou svobodu. Až do roku 1989 nemohl oficiálně vystavovat, dnes se jeho obrazy staly součástí expozice poválečného umění.