Nadbytečná Úmluva o rozmanitosti kulturních projevů (19.5.2010)

Úmluva o kulturních projevech vytvořená na půdě UNESCO byla oběma komorám předkládána již v roce 2007. V Senátu nebyla odsouhlasena. Dne 19.5.2010 byla na 19 schůzi Senátu znovu předložena k projednání, a to v nezměněné formě. Tentokrát byla schválena. O čem je tato Úmluva?

Podle předkládací zprávy tato Úmluva má sloužit k ochraňování a podpoře kulturních projevů. Vytyčuje řadu zásad a definicí, a to většinou takových, které používají slovo – kultura, které tam definováno není, a ostatní pojmy jsou definovány kruhem.

Malý příklad. Kulturními projevy se rozumí projevy, které mají kulturní obsah. Kulturním obsahem se rozumí kulturní hodnoty a umělecká dimenze. Přičemž kulturní hodnoty již definovány nejsou a uměleckou dimenzi má téměř vše čemu se nám zachce ji přiřadit.

 

Úmluva uvádí jistá práva a povinnosti stran. Jsou však většinou deklaratorní a uvozené výrazy – státy mohou, usilují, snaží se, uznávají, povzbuzují, usnadňují. Konkrétní ustanovení se týká pouze zřízení Mezinárodního fondu pro kulturní rozmanitost, který by měl shromažďovat peníze a rozdávat dotace.

 

Z uváděných vágních definic týkajících se kulturních projevů a kulturního obsahu se dá očekávat, že bude možné tuto Úmluvu dobře uplatnit při obhajobě velké řady různorodých skupinových zájmů.

 

Uvedené Úmluvě lze vytknout následující. Přestože je tato Úmluva formulována spíše v deklaratorním duchu, je zde uvedena také řada zásad. A některé z těchto zásad – např. zásada stejné vážnosti všech kultur a zásada přístupu ke kulturním projevům z celého světa, přístup kultur k prostředkům jejich vyjadřování a k možnostem jejich šíření – může do budoucna přinášet rizika nových nepředvídatelných nároků a konfliktů principů a zásad.

 

Pole nároků, na které se může odvolávat na tuto Úmluvu, může být velmi široké. A bude otázkou času, kdy bude využita, pro posunutí něčích nároků na úkor stávajících norem. Pokud popustím uzdu fantazii, mohu citovat všechny existující nároky, ve kterých se objevilo slovo – kultura. Realita však někdy fantazii překonává.

Zcela dobře si lze představit např. kulturní projevy typu nepovolené veřejné hudební produkce nebo vytváření sprejerských nápisů. Tyto aktivity by mohly kolidovat a také kolidují se stávajícími normami. Vzhledem k tomu, že v současné době nejsme schopni tyto aktivity efektivně ošetřit nebo předcházet jejich negativním následkům, pak podobné úmluvy a deklarace by mohly ztížit např. vymáhání veřejného pořádku v této oblasti.

Dále, tím, že se tyto zásady budou se stávajícími dostávat do konfliktu, budou mít soudy opět více práce při zvažování jejich priorit. Lze si představit např. konflikt mezi stávajícími hygienickými normami na jedné straně a např. nároky na rituální podřezávání ovcí v bytech.

 

Přestože tato Úmluva nemá umožňovat porušování lidských práv a základních svobod, jak je v ní uvedeno, existuje již v současné době řada tzv. kulturních postojů, které již naše standardy lidských práv v tichosti porušují. Např. podle bývalého evropského komisaře Frattiniho pro právo a spravedlnost se to týká   méněcennosti žen nebo polygamie u některých komunit v Evropské unii. Lze se domnívat, že tato Úmluva určitě nenapomůže tyto komisařem uvedené kulturní projevy omezovat. Spíše naopak.

 

Je vhodné zmínit jedno ustanovení Úmluvy. Článek 8 uvádí, že hrozí-li, že dojde k zániku kulturních projevů, pak strany oznámí veškerá opatření přijatá za účelem zvládnutí dané situace mezivládnímu výboru. Tzn., že v rámci této Úmluvy zde vzniká výbor, který bude monitorovat ohrožení kulturních projevů. Otázka je, jestli potřebujeme takovýto výbor, uvážíme-li, že kulturní projevy vznikají a zanikají na základě svobodného rozhodování. Já se domnívám, že nikoliv. Já se domnívám, že tato Úmluva je založena na nedostatečném pochopení vztahu mezi kulturní rozmanitostí a lidskou svobodou.

 

Tendence ke kulturní rozmanitosti nebo k homogenitě je důsledkem svobodného jednání občanů a aplikace jejich ústavně zaručených lidských práv. Pokud by v důsledku svobodného lidského jednání v určitých aspektech došlo k dobrovolnému a svobodnému preferování jednoho kulturního modelu, nebylo by pro oslavování kulturní rozmanitosti důvodu. Lidé mají legitimní právo využít své svobody za účelem kulturní rozmanitosti i kulturní homogenity. Pokud jednají svobodně. Podporovat kulturní rozmanitost pro kulturní rozmanitost je stejně pošetilé, jako by bylo podporovat kulturní homogenitu pro kulturní homogenitu.

 

Není zde důvod uvalovat další břemena na náš právní řád ve formě dalších zásad a principů, není-li pro to vážný důvod nebo naléhavost. A ta zde zjevně není. Z hlediska České republiky je tato Úmluva je nadbytečná, protože negarantuje občanům České republiky nic více, než jim nyní zajišťuje Ústava České republiky a ústavní Listina práv a svobod.