Komisař V. Špidla na senátním výboru pro záležitosti Evropské unie (4.5.2005)

Dne 4.5.2005 přijal komisař Vladimír Špidla pozvání na jednání senátního Výboru pro záležitosti Evropské unie. Po svém úvodu charakterizujícím jeho úkoly a postoje v hlavních politikách spadajících do jeho kompetence byl k dispozici otázkám senátorů.

Výklad započal obhajobou evropského modelu, který je reprezentován Lisabonskou strategií, tj. hledáním optimální rovnováhy mezi třemi hodnotami - ekonomickou zdatností, "sociální soudržností" a "ekologickou udržitelností".
Část Lisabonské strategie týkající se sociálních záležitostí je v eurospeaku charakterizovaná neobyčejně krkolomými a nesrozumitelnými formulacemi. Těm chtěl komisař dát konkrétnější význam. Těmito formulacemi jsou zejména "Modernizace evropského sociálního modelu investováním do lidského kapitálu a budováním aktivního sociálního státu" (z Lisabonské strategie), nebo "vytváření širokého a přizpůsobivého trhu práce pro silnější sociální soudržnost" (z Kokovy zprávy). Co to znamená konkrétně - je to vzdělávání a zvyšování zaměstnanosti (všemi možnými způsoby, kromě těch nejefektivnějších). Tj. např. podpora kvalifikace, celoživotního vzdělávání, rovných příležitosti, vytvíření databází pracovních míst, slaďování pracovní doby a rodinného života namísto uvolnění trhu práce, snížení regulací v podnikání a snížení zdanění. Protože se strategie vztahuje převážně na oblasti, které jsou v působnosti členských států, soustřeďují se akce na jedné straně na doporučení (např. výměna zkušeností) a na druhé straně na řízení pomocí finančních nástrojů - přerozdělování z fondů (sociální fond).

Komisař se dále zmínil o své představě vztahu mezi hospodářským růstem a zaměstnaností. Nepředpokládá, že zaměstnanost je automatickou funkcí růstu (protože existuje i hospodářský růst bez růstu zaměstnanosti). K dosažení vyšší zaměstnanosti předpokládá nutnost vynaložení ještě jiného úsilí, nežli to, které vede k hospodářskému růstu. Politiky, které jdou tímto směrem jsou např. "ochrana před diskriminací", "odstraňování překážek účasti žen na trhu práce" a usnadnění sociálního zabezpečení při přeshraničním pohybu obyvatelstva.
To může mít na zaměstnanost vliv, avšak druhořadý. Nicméně to umožní vytvořit dojem, že se pro zaměstnanost něco činí, aniž by bylo nutné provádět bolestivější, avšak efektivnější kroky a to uvolnění trhu práce, snížení regulací v podnikání a snížení zdanění.

Komisař Špidla podpořil usnadnění volného pohybu osob v EU, nejenom v přechodném období ale i v širším slova smyslu (uznávání kvalifikací nebo přenositelnost nároků, které vznikají v komplementárních důchodových systémech)

Dalším příspěvkem byla snaha vysvětlit co obnáší evropský sociální model. Ten je v podání komisaře Špidly dán zejména snižováním rozdílů mezi lidmi. Konkrétně jeho slovy "abychom nevytvářeli gheta s rozdílnou úrovní, jako jsou např. Bronx a Beverly Hills, abychom nevytvářeli subkultury lišící se hmotným zabezpečením".

Kvantifikací tohoto snižování rozdílů mezi lidmi, se pokusil komisař Špidla charakterizovat následovně:
- evropský model se snaží v určitých existenciálních situacích poskytnout 100%ní krytí (např. ve zdravotnictví)
- pokud zestárnete dostanete takový důchod, že budete mít takovou úroveň, že nebude uvrženi do chudoby
- existují služby ke kterým má každý přístup (např. veřejné školství)
- důležitým faktorem pro snižování rozdílů mezi lidmi je vysoká míra zaměstnanosti
Jinými slovy pak tento model charakterizoval jako "všem lidem se dostanou služby, které odpovídají v jiných politických systémech standardu střední třídy (např. úroveň pobytu v nemocnicích)"
"Snižování rozdílů mezi lidmi" je v podstatě obsahem frekventovaného europojmu "sociální koheze" - jednoho z pilířů Lisabonské strategie. Jinými ekvivalenty tohoto slova, které používá eurospeak, jsou např. "koherence" nebo "aktivní inkluze". Je sice chválihodné, že je tu k dispozici jistý pokus o kvantifikaci sociálního modelu, potíž je ale v tom, že pokud nebude konkurenceschopná hospodářská činnost nebude možné tento model naplňovat. V normálním státě vyplývá konkrétní míra snižování rozdílů mezi lidmi ze soutěže politických stran a to obvykle v návaznosti na konkrétní stav hospodářství a společnosti. Zde se to stává neměnnou doktrínou.

Komisař se také zmínil o demografickém stárnutí a o zelené knize, která se tomuto tématu věnuje. Na závěr si pochválil novou ústavní smlouvu, zejména proto, že přináší chartu EU, která obsahuje sociální práva (jako např. právo na kolektivní akci)


Poté následovaly dotazy členů výboru, které se týkaly postoje komisaře ke negativnímu stanovisku Senátu na zřízení institutu pro rovná práva žen, na změkčování Maastrichtských kritérií a kritérií paktu stability, na nadnárodní centra vědy a výzkumu, na význam pojmu "modernizace sociálního systému", na postoj k penzijním reformám a na legislativní prostředí pro sociální služby

Prvá otázka, která navazovala na postoj VEU a poté i pléna Senátu kdy bylo zaujato odmítavé stanovisko k zavedení evropského institutu pro rovná práva žen směřovala k dalšímu osudu této instituce. Komisař zareagoval tak, že na rozdíl od VEU nevidí ve zřízení tohoto institutu prolomení principu subsidiarity. Toto téma komisaře inspirovalo k dalšímu zdůraznění toho, že rovnost příležitostí je klíčová evropská hodnota. Podle jeho názoru "státy, které nevyužívají rovnosti příležitostí nevyužívají kapacity lidských bytostí budou beznadějně zaostávat". Nebo "tam kde je nejlepší úroveň rovnosti příležitostí, tam jsou nejméně palčivé demografické problémy - Skandinávie je toho příkladem"
Úsilí o rovné příležitosti je bezpochyby pozitivním postojem, ale "beznadějné zaostávání" nemělo dosud nikdy primární důvod v omezení rovných příležitostí, ale v silných regulacích a v omezování volného trhu, včetně trhu práce. Pokud jde o vztah mezi rovnými příležitostmi a demografií, ten také není závažný. U řady zemí, kde je rovnost příležitostí silně potlačena, např. v islámských, demografické problémy rozhodně nemají (např. v Afgánistánu a pod.)

Pokud šlo o otázku změkčování kritérií paktu stability a maastrichtských kritérií, zde komisař zastával názor, že změkčování kritérií je pozitivní zejména ve prospěch nově přistoupivších zemí a je vstřícným postojem k reformám. To zdůvodňoval zejména potřebami penzijních reforem a jejich finanční náročností. Důsledky (náklady) důchodových reforem by se neměly počítat do maastrichtských kritériíí. Pokud by tomu tak nebylo tak by v důsledku zhoršení stavu veřejných financí nebylo možné rozšířit euro na dalších 30 let na Polsko, Slovensko a Maďarsko.

K nadnárodním centrům vědy a výzkumu komisař sdělil, že EU již dosáhla soustředěním své vědecké a technické kapacity velkých úspěchů. Mezi nimi je raketový nosič Ariane (nejstabilnější nosič družic), Airbus (konkurenceschopný produkt), satelitní navigační systém Galileo a společný vědecký projekt na rozvoj energetiky a jaderné fůze ITER (kterého by se měli kromě evropanů zúčastnit také japonci, číňané, rusové a pravděpodobně i američané), Dále zmínil snahu EU o vytvoření centra excelence, tzv. evropský technologický ústav (analogie MIT - Massachusettský technologický institut). Zde se prozatím daleko nepostoupilo, vytvářejí se první koncepční záměry. Pokud jde o jeho umístění, Praha není podle komisaře bez šancí.

Modernizací systému sociální ochrany má komisař na mysli zejména posílení a rozvinutí sociálních služeb vzhledem ke stárnutí populace v Evropě. Již nyní musí Evropa počítat s tím, že cca 30 mil. lidí má více nežli 80 let. V těchto službách bude v rámci Evropy zapotřebí cca 60 milionů lidí, což je asi 8% pracovní síly v Evropě. Další součástí modernizace by mělo být zlepšení systému podpory v nezaměstnanosti. Dále pak by měla existovat reakce v sociální politice, která by odrážela změnu v etnické struktuře Evropy. Komisař Špidla má na starosti finanční model sociální ochrany (v eurospeaku "model trvale finanční udržitelnosti Evropského sociálního modelu"). V rámci kalkulací se podle jeho slov snaží preferovat ty prvky sociálního modelu, které budou dávat prémie za aktivitu.

Pokud jde o sociální služby, ty jsou prozatím záležitostí jednotlivých států. Kapacita českých sociálních služeb se nezdá komisaři vzhledem k budoucímu stavu dostatečná a není ani optimálně strukturovaná.

Zhruba hodinová diskuse spíše vyprovokovala další otázky na které již nebyl čas odpovědět. Komunikační kanál je otevřen, otázkou je však, zda komisař může a chce napomoci takové modernizaci sociálního systému, který by svou flexibilitou napomáhal i hospodářskému růstu, z jehož výsledků může právě sociální zabezpečení čerpat a efektivně pak pomoci těm, kteří jsou na tom hůře.

Přiložené obrázky

  • 040505-1.jpg, 21 kB