K některým dalším otázkám souvisejících s amnestií (18.2.2013)

Níže jsou odpovědi na otázky, které jsem dostal po publikování názoru na připojení se k žalobě na prezidenta uvedeného na http://www.skaloud.net/dopisy/podporte-zalobu-na-prezidenta-8-2-2013/ . Některé z nich jsou v podstatě již odpovězeny v uvedené stati, některé jsou nové.

Jednání prezidenta podkopává demokratický řád  Nepodkopává, žádný ústavní právník se v tomto smyslu nevyslovil. Principy, kterými se řídí Ústava a její výklad nejsou tak jednoduše sdělitelné a jejich nepochopení může samozřejmě vést ke zjednodušeným úvahám. O těchto principech píši v předchozím článku.

Poškozování dobrého jména a zájmů ČR před našimi partnery v EU účelovým zdržováním podpisu Lisabonské úmluvy a řadou veřejných prohlášení v rozporu se MZ ČR  Ti, kteří by rádi postavili V. Klause před soud kvůli velezradě si jsou vědomi, že samotná amnestie není dostatečným argumentem a hledají další důvody, které by se daly použít. To přiznává např. senátor F. Bublan, který v článku na iDnes ze dne 7.2.2013 uvádí, že amnestie by k velezradě nestačila a dodává, že by mu bylo nutné přičíst k tíži ještě další záležitosti, např. odmítání podepsat Lisabonskou smlouvu a malou snahu při doplňování Ústavního soudu. To ale nejsou vážné argumenty. Pokud jde o Lisabonskou smlouvu, pak vzhledem k tomu, že ta znamená výrazné omezení suverenity našeho státu (i když odsouhlasenou parlamentem), jednal spíše proti smyslu velezrady (velezrada dle § 96 zákona o Ústavním soudu je jednání proti svrchovanosti a celistvosti republiky). Navíc odmítnutí takovéhoto podpisu není jednoznačně interpretováno ústavními právníky ani jako povinnost. Existují právní názory, že prezident republiky skutečně může odmítnout podpis sjednané mezinárodní smlouvy, a to i přesto, že s ratifikací předtím vyslovil souhlas Parlament. Je to tedy sporné téma, ale není na velezradu.

Neplnění ústavních povinností účelovým zdržováním jmenování soudců  Pokud jde o doplnění Ústavního soudu, pak koho navrhl, toho socialisté zamítli. Podle okolností, které jsem měl možnost bezprostředně sledovat, usuzuji, že by mu do konce volebního období neodsouhlasili nikoho.

Řada rozporuplných milostí  Další pokus nalézt něco za každou cenu. Milosti nikdy nebyly předmětem diskusí ústavních právníků. Milosti jsou v pravomoci prezidenta, není důvod pro velezradu.

Podoba amnestie z 1.1.2013, budí podezření o účelu krytí hospodářské kriminality  (podle jiných také " beztrestné tunelování a okrádání daňových poplatníků ", nebo " proč omilostnil korupčníky a podobné gaunery ")  Podsouvání toho, že amnestie pomůže hospodářským kriminálníkům, je třeba brát s rezervou, z několika důvodů.

1) toto tvrzení předjímá rozhodnutí nezávislého soudu. Pokud totiž není člověku dokázána vina a není odsouzen, má se na něj pohlížet jako na nevinného. A skutečnost je taková, že byla zastavena stíhání těch, kterým po dlouhá léta spravedlnost žádnou vinu pravomocně nedokázala.

2) Uvedené podezření vychází zřejmě z toho, že amnestií se zastavují pravomocně neskončená trestní stíhání, která byla zahájena před více než osmi lety (a to u trestných činů, za které se neukládá vyšší než desetiletý trest). To navozuje iluzi toho, že pokud by procesy pokračovaly, zřejmě by došlo k odsouzení obviněných. Možná u některých ano u jiných možná nikoliv. Se vzrůstající délkou procesu se ale naděje na nalezení spravedlnosti snižuje. Navíc existuje jak řada usnesení Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) i českého Ústavního soudu, týkajícího se délky řízení, která dále snižují trestnost v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě (viz níže).

3) Ať již by byla doba kratší či delší, vždy by se našel nějaký souzený případ, který by se dal vzít jako záminka krytí nějakého trestního případu. Žádný režim si nikdy nedovolil amnestii zpochybnit jako takovou a součástí téměř každé byla vždy i abolice. Zastavení trestního řízení obsahovala i amnestie V. Havla. Proč zrovna v současné době abolice přináší tolik averze a množství negativních mediálních interpretací? To může souviset s několika věcmi: a) elektronizace médií a snadnost vyjadřovat stanoviska k čemukoliv prostřednictvím společenských sítí, mailů, nebo poloautomatů (usnadňujících oslovovat politiky); b) agilnější iniciátoři působící na veřejné mínění (a to jak politici, kteří chtějí na tomto tématu získat sympatie /parlamentní i neparlamentní/, tak různé iniciativy, které chtějí konat dobro); c) amnestie je dobrým nosičem pro ty, kterým V. Klas vadí a vadil; d) neschopnost, nebo neochota médií zprostředkovávat relevantní informace (jako např. o přímé volbě prezidenta, imunitě, nebo NKÚ); e) senzacechtivost médií atd.

4) Abolice nebyla dána tomu či onomu konkrétnímu člověku. Byla dána skupině lidí s jistým typem trestu. Jejím důvodem bylo zastavení nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době. Hranice osmi let průtahů nebyla zvolena nahodile (viz níže). Je zde také další omezení v rámci abolice a to výše trestu deseti let vězení. Největší násilné, hospodářské či majetkové trestné činy se do těchto deseti let nevejdou.

5) Prezident nemohl a nesměl zkoumat konkrétní případy, na které abolice dopadne či nedopadne, za to by pak byl jistě kritizován a v tomto případě oprávněně: rozhodnutí o amnestii je obecně závazný právní předpis a nesmí být šito na míru někomu konkrétnímu; kdyby bylo, jen by se tím kamuflovalo udělení, popř. neudělení milosti. Amnestie není hromadná milost, amnestie je zásah do trestního práva jako takového.

6) pokud se prohospodaří peníze, nemusí to vždy znamenat, že je někdo ukradl. Může za tím být také chybný odhad, špatná spekulace, špatné zajištění, druhotná platební neschopnost, pohyby kursů a kdovíco ještě. Tak to v podnikání, co je svět světem, občas chodí. Má prostě svá rizika. A ručení bývá omezené. K odsouzení odpovědných manažerů nestačí, že se ztratily peníze. Je třeba ještě prokázat úmysl nebo flagrantní lajdáctví. Možná, že ani smluvní ujednání firem s klienty neusnadňovalo soudům nalézt nějaké přiměřené řešení. Délka soudních projednávání nasvědčuje tomu, že vina není asi tak jednoznačná (výhrady k nechození k soudu a velký počet svědků viz níže).

Poškozování dobrého jména bývalého prezidenta V. Havla výrokem o "extrémním levičáctví", které může být chápáno jako rozpor o zásluhách V. Havla za demokracii dle zákona 94/2012 Sb  Po vytržení věty z kontextu lze napadnout relativně smysluplně cokoliv. Našel jsem si skutečnou verzi Klausova sdělení. Skutečnost je následující: cituji z http://www.klaus.cz/clanky/3302  Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět. Trh nazýval hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví. Tyto věty jsou jen stručným naznačením zásadních rozdílů mezi námi dvěma, není to vážné pojednání o Václavu Havlovi. Konec citace.  V tomto kontextu to již není tak rozporuplné sdělení. Je to Názor V. Klause, který popsuje rozdíly mezi viděním světa jeho a V. Havla. To také nevnímám jako velezradu.

Symbolické gesto není zbytečné. Právě senát vnímám od toho, že se má dokázat věnovat tématům s jistým přesahem v zájmu fungování společnosti. Popíráním nebo vzdáváním se této role zpochybňujete samu podstatu existence druhé komory parlamentu  To jistě ano, Senát by se měl věnovat tématům s jistým přesahem. Pokud jsem o nich přesvědčen hlásím se k nim. To v tomto případě neplatí. Čím více se seznamuji s argumentací obou stran, tím více se domnívám, že to o co se zde nyní jedná je přehnaná a jednostranná mediální reakce, která neusnadňuje diskutovat ve věcné rovině.

K osmileté hranici neskončených trestních stíhání  (Zde jsem si dovolil použít citací z vyjádření některých právníků (P.Hasenkopf, Z. Koudelka, ..)

Prezident se zřejmě rozhodl opřít o něco víc než jen o subjektivní pocity, které se liší od člověka k člověku, a opřel se o judikaturu.

Existuje např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva , který uvedl, že trestní stíhání trvající déle než šest let nelze tolerovat. Lhůtu šesti let jako nepřiměřenou uvedl rozsudek ESLP ve věci Santos proti Portugalsku. ESLP v jiných rozhodnutích konstatoval průtahy i u jiných dob, někdy kratších než šest let. Vždy šlo o konkrétní věci, protože soudní rozhodování je založena na konkrétních případech, ale minulá rozhodnutí slouží k náhledu na budoucí obdobná řešení.

K roli šesti- popř. osmileté doby trvání soudních procesů v judikátech ESLP se vyjádřila také senátorka E. Wagnerová (a to z hlediska neexistence absolutní hodnoty této doby, což nikdo nezpochybňuje). Její vyjádření média interpretovala jako popření možnosti opřít se při abolici o judikaturu ESLP.

E. Wagnerová má pravdu v tom, že skutečně neexistuje žádný judikát žádného soudu, který by jednoznačně stanovil lhůtu šesti let jako limit. Ani existovat nemůže, a to z definice. Soudní rozsudky nejsou obecně závazné právní předpisy a formálně se vždy týkají jen konkrétní věci. Nicméně soudy svá dřívější rozhodnutí následují, rozsudky jsou pro advokáty vodítkem, jak asi by soud mohl rozhodnout. A je pravdou, že v tomto smyslu je hranicí právě šest let: to je doba, kdy vám devět advokátů z deseti řekne „s tímhle byste mohl ve Štrasburku uspět".

Neexistuje tedy jediný judikát štrasburského soudu. Existují desítky judikátů v této věci, některé dospěly k více než šesti letům, některé k méně, podle konkrétních okolností toho či onoho případu, ale kolem těch šesti let se vše točí.

Pokud jsme standardní evropský právní stát, který dobrovolně přijal mezinárodní závazky v oblasti ochrany lidských práv, včetně práva na přiměřenou délku řízení, je správné trvat na tom, aby z hlediska trestní sazby odnětí svobody první, nejméně závažná třetina trestných činů, byla stíhána do osmi let. Doba trestního stíhání neběží od spáchání trestného činu, ale až od doby obvinění podezřelého. Tedy nezapočte se doba prověřování, kdy může také policie získávat informace o tom, zda se stal trestný čin a kdo za něj odpovídá.

Průtahy v trestním stíhání musí stát řešit. Není správné čekat na budoucí finanční postih ze strany Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Také Nejvyšší soud v Brně v rozhodnutích z 27. 3. 2002, 4 Tz 1/2002 a z 10. 4. 2002, 7 Tz 316/2001 připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě

Další okolnosti, které jsou uváděny v rámci zpochybňování uvedené hranice osmi let jsou následující:

Obvinění prý nechodí k soudu . Omlouvají se, že jsou nemocní, a pak chodí místo k soudu na golf. A je takový problém dát je předvést policií v klepetech rovnou z toho golfu a navíc je obvinit z pohrdání soudem?

Jsou kauzy, ve kterých figurují kvanta svědků . A opravdu je nutné vyslýchat úplně všechny a slyšet od nich totéž stokrát? Nestačí obžalovaného usvědčit jednou? Proč je třeba zúřadovat všechno?  Česká justice je svou neschopností pověstná a bylo třeba na to poukázat. Nebo si někdo myslí, že když justice nedokázala pachatele odsoudit za osm let, že teď se to najednou nějakým zázrakem změní?

Mimochodem, mám pocit, že soudy si vykládají amnestii maximálně otrocky a vymlouvají se na Klause. Jen byrokratický hnidopich může vztáhnout amnestii i na někoho, kdo se osm let skrýval a vrátil se do země před 14 dny . Snad každému je jasné, že doba skrývání se do osmi let, uvedených v článku II amnestie, nemůže počítat. Vztahuje-li královéhradecký soud abolici i na někoho, kdo se až do poloviny prosince léta ukrýval v zahraničí, nelze to hodnotit jinak než jako justiční alibismus, snahu zbavit se co nejvíce rozjetých kauz pod záminkou amnestie, a možná i tak trochu justiční zlomyslnost. Pokud bych byl v pozici soudce, jistě bych si článek II nevykládal tak, že osmiletá lhůta po dobu skrývání se pachatele neběží. Pokud tento smysl justici nedochází či ho nechce vidět, jen to dále vypovídá o jejím reálném stavu a úřednické mentalitě.

Podobně je tomu s kauzou stíhaného soudce , kterému snad má být v důsledku amnestie vrácen talár. Tvrdím, že k reinstalaci do funkce soudce a s tím spojenému vyplacení ušlé mzdy sama amnestie nestačí, že v tomto případě je nezbytný osvobozující rozsudek, který onen soudce může získat jedině tak, že sám požádá o pokračování trestního stíhání (takové právo mu trestní řád samozřejmě dává) a bude v jeho rámci zproštěn viny.

Ve vztahu k České republice rozhodl ESLP devětkrát o porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (dále bylo rozhodnuto o překročení délky řízení před soudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v 67 civilních věcech). ESLP konstatoval nepřiměřené průtahy v těchto trestních řízeních:

- Batak (rozsudek z 07/03/2006): 8 let 5 měsíců, 1 stupeň soudní soustavy, finanční kriminalita, docházelo k průtahům (6 let a 9 měsíců pro řízení před soudem, 1 rok 3 měsíce mezi podáním obžaloby na stěžovatele a prvním hlavním líčením),

- Barfuss (rozsudek z 31/07/2000): 3 roky 10 měsíců, 2 stupně

soudní soustavy, série podvodných jednání, změna stěžovatelovy procesní taktiky, ale řada průtahů na straně soudu,

- Hradecký (rozsudek z 05/10/2004): 8 let 3 měsíce, 4 stupně soudní soustavy, podvod, přiznání průtahů ze strany vnitrostátních orgánů, soudu prvního stupně trvalo 4 roky, než vynesl rozsudek,

- Chadimová (rozsudek z 18/04/2006): 11 let 6 měsíců bez vydání rozsudku, z toho skoro 1/3 průtahy, docházelo i k chybám v postupu soudu,

- Nemeth (rozsudek z 20/09/2005): 4 roky 4 měsíce, 1 stupeň soudní soustavy, docházelo k průtahům,

- Rázlová (rozsudek z 28/03/2006): přes 7 let 9 měsíců pouze v přípravném řízení, finanční kriminalita, stížnost na ESLP podána v necelých 5 letech od zahájení trestního stíhání,

- Taríq (rozsudek z 18/04/2006): více než 8 let 3 měsíce, 2 stupně soudní soustavy, dlouhé průtahy,

- Volf (rozsudek z 06/09/2005): 11 let 4 měsíce, 4 stupně soudní soustavy, šlo o ublížení na zdraví, v řízení byly různé průtahy (od prvního podání obžaloby do vznesení druhé uplynuly více než 4 roky, okresní soud vydal první rozsudek po dalších dvou a půl letech),

- Vrána (rozsudek z 30/11/2004): 8 let 6 měsíců, 1 stupeň soudní soustavy, šlo o loupež, různé průtahy,

- Pfleger-poškozený (rozsudek z 27/07/2004): 4 roky a 9 měsíců, 2 stupně soudní soustavy, soudu prvního stupně trvalo přes 3,5 roku, než vydal druhý rozsudek.

 

Na další podobné otázky (či na varianty otázek, které jsou již diskutovány na těchto stránkách) lze nalézt odpovědi v článku advokáta T. Sokola

http://www.skaloud.net/clanky/stanoviska/jinyma-ocima/advokat-sokol-beze-strachu-o-klausove-amnestii-vsechno-je-jinak-18-2-2013/