Zajímala by mě budoucnost Zlatého lihovaru. Je to přeci jen chátrající strašák Prahy 5 (2.8.2009)

Tadeáš Židek : Dobrý den, zajímala by mě budoucnost Zlatého lihovaru. Je to přeci jen chátrající strašák Prahy 5. Děkuji Tadeáš
 

RNDr. Miroslav Škaloud: Budoucnost Zlatého lihovaru neznám. Osobně jsem se již několikrát pokoušel v podobných případech s investory vejít v kontakt. Nikdy nebyli příliš vstřícní a to málo co sdělili se týkalo toho, že jim projekt z nějakého důvodu nevycházel. Dovedu si představit, že u Zlíchovského lihovaru požadavky památkářů narušily nějakou základní rentabilitu projektu. Mohu se domnívat, že buď majitelé objekt prodávají, nebo přepracovávají projekt, nebo se snaží si půjčit peníze, nebo jen čekají až budou lepší podmínky, ať již z hlediska památkové ochrany, nebo pokud jde o možnost půjčit si od bank. To, že tento objekt v Praze chátrá (nebo obecně i pár dalších) je cena za systém, který na druhé straně umožnil aby většina ostatních objektů ve městě za posledních dvacet let rozkvetla. Věřím, že na jeho obnovu nebudeme čekat dlouho.

  Nedávno jsem dostal od jednoho novináře podobný dotaz, jen trochu rozšířený. Otázky se týkaly i toho, zda že majitel čeká až objekt spadne, nebo zda by nešlo vyhlásit celý objekt jako kulturní památku, popř. i toho, že by majitel jistě prodal ale za vyšší částku nežli za kterou jej koupil. Níže uvádím odpovědi i na tyto otázky.

 

Čeká se, až tyto barabizny, samy spadnou?

I to je možné. Na druhé straně, pokud by měly padající barabizny ohrožovat veřejnost, měl by podle zákona zasáhnout stavební úřad. To, že v řadě případů dochází k tomu, že majitel radši nechá objekt spadnout a poté na volném pozemku již může stavět bez omezení dané památkáři je realitou. Tato skutečnost však ukazuje na to jak jsme se svými představami (zabudovanými do zákonů a vyhlášek přidělující kompetence památkářům) mimo realitu. Každý bohulibý záměr, projekt nebo iniciativa má vždy nějaké náklady, a existují také nějaké (vždy omezené) prostředky v rozpočtech státu, obcí nebo investorů. Tyto dvě skutečnosti musí být v rovnováze. Pokud majitelé nechávají objekty radši spadnout, pak je tato rovnováha ustavena špatně. Dovedu si představit některé extrémy, jako např. učinit z objektu památku a vlastníka třeba pod hrozbou vězení donutit objekt opravit – domnívám se ale, že tudy cesta nevede. Jiným způsobem je ubrat někde v kritériích na to, co vše má být chráněno, aby bylo možno jinde přidat efektivně omezené veřejné finanční prostředky na obnovy památek, nebo objektů o které nám jde nejvíce.

Pokud nebudeme chtít omezovat kritéria na to co všechno a jak chceme chránit, pak budeme muset ubrat na výdajích v jiných oblastech. To může být obtížná otázka, např. uberete na sociálních výdajích, nebo na podpoře provozu divadel, nebo základního výzkumu? To je ale totiž to, co neustále váží exekutiva (ať již vládní nebo obecní).

 

Nestálo by na druhou stranu za úvahu označit Zlíchovský lihovar za kulturní památku a podle toho s ní pak naložit? I když je mi jasné, že by se pak musely nějakým způsobem urovnat majetkovlastnické vztahy. To znamená areál zpětně vykoupit od příslušné firmy.

 

Již v současné době je na přání památkové ochrany povinností jakéhokoliv investora zachovat asi deset částí továrny. Mez ně patří např. bývalý objekt varny, nebo hlavní dominanta - komín.

Jsem toho názoru, že pouhé vyhlášení něčeho co je v soukromém držení za památku nebo za něco jinak chráněného, samo omezit chátrání nepomůže. To peníze nepřinese. Pomohlo by bezpochyby současně s přesunem do památkového režimu přidat také nárok na dostatečné finanční prostředky. Tato možnost sice podle § 138 stavebního zákona jako "Stavební příspěvek" existuje a to na úhradu té části nákladů, které se přímo týkají provedení nařízených nezbytných úprav a to na požádání stavebníka. Nicméně zatím neřízeny úpravy ještě nebyly a tato možnost zřejmě majiteli rentabilitu nepřináší.

 

Stavební úřad také může nařídit vlastníku stavby nezbytné úpravy podle § 137 stavebního zákona, "jimiž se zajišťuje ochrana architektonického dědictví", avšak jen v případě "prokazatelně významného ohrožení a za náhradu újmy, kterou by nařízené úpravy vyvolaly". Není divu, že se stavebnímu úřadu do nařízení úprav k ochraně architektonického dědictví příliš nechce. Není jasné odkud na náhrady vzít peníze.

 

Je zde i další hypotetické řešení – přesunout takovéto objekty do držení obce a ta by již z veřejných prostředků v rámci svého rozpočtu mohla bez úvah o návratnosti vesele investovat. Potíž je v tom, že ani obce na jednotlivé projekty, tolik prostředků nemají.

 

A předpokládám, že by to bylo za větší částku, než za jakou se jí před mnoha lety prodal? Jak už bývá v našich krajích zvykem.

Nespatřuji něco negativního na tom koupit majetek (za uspořené nebo půjčené prostředky – ze kterých je zapotřebí platit úroky) a někdy jindy jej prodat – někdy se ziskem, někdy se ztrátou. V našich krajích je zvykem prioritně vidět na většině prodejů nějaký zisk. K tomu však i v případě nákupu za jednu cenu a prodeji za jinou cenu nemusí vždy docházet. Je zapotřebí uvážit, že ty peníze mohly být uplatněny někde jinde a lépe nebo také, že s držením objektu před revitalizací jsou další výdaje (ostraha, nařízená opatření stavebním úřadem, demolice), které potenciální zisk z projektu redukují. Také je možné, že majitelům se objekty prodat nepodaří.

Sdělení, že někdo něco koupí a za vyšší částku prodá je floskule, kterou používají málo informovaní lidé, nebo lidé, kteří to chtějí těm kapitalistům nějak vytmavit.

Tento systém – nakoupit majetek z uspořených peněz, a riskovat, že vydělám, nebo nevydělám je jeden ze základů, který přináší prospěch všem, protože nutí lidi pečlivě vážit kam své prostředky co nejefektivněji a nejracionálněji umísti. Přestože se to ne vždy povede, výsledek je převáženě pozitivní. Ukazuje to poměrně rychlá obnova většiny budov v našich městech.

 

Na závěr.

V některých státech jsou přísnější pravidla pro majitele nemovitostí, pokud jde o vzhled objektů. Možná, že se k nim časem také dopracujeme. Domnívám se ale, že v současné době je zde poměrně zdravá rovnováha mezi ochotou investovat a jistým rizikem nevydařených projektů.