Vstup Turecka do EU - ano či ne? (8.6.2005)

Jedním z důvodů pro odmítnutí Evropské ústavní smlouvy ve Francii byla i obava z budoucího přijetí Turecka do EU. Byl to třetí nejsilnější důvod pro její nepřijetí (uvádělo jej 35% respondentů, kteří v referendu hlasovali proti). Jaké jsou podmínky za jakých by bylo vhodné Turecko do EU přijmout, tak aby nezpůsobilo problémy, kterých se voliči ve Francii obávali?

Pro posouzení vstupu Turecka je zapotřebí vzít v úvahu jaké Evropské unie by se vstup týkal. Omezím se na dvě alternativy vývoje, dvě politické vize.


Dvě alternativy vývoje EU a dopady na možnost přijetí Turecka

První z nich je alternativa přeměny Evropské unie do formy politického společenství, a to cestou uměle urychlovaného vývoje. Tato představa Evropské unie jako politického útvaru, jakéhosi předobrazu federálního státu, pochopitelně vyžaduje určitou vnitřní homogenitu, nemá-li dojít k situaci paralyzující životaschopnost celého společenství i jednotlivých členských zemí.

Druhou alternativou je Evropa jako prostor suverénních států spolupracujících při odstraňování bariér vzájemného obchodu. Jedná se o vytvoření skutečného vnitřního trhu založeného na volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Tato vize považuje za prvořadý cíl Evropského společenství navrátit skomírající Evropě hospodářskou dynamiku, aniž by zároveň docházelo k omezování národní svrchovanosti a vytváření umělých a samoúčelných evropských regulačních opatření. Na základě přirozené obchodní výměny se pochopitelně snáze vytvoří vztahy vzájemné důvěry a spolupráce než na základě zásahů v podobě ústavních smluv.

Pro první z uvedených alternativ je obtížné si vstup Turecka do EU představit (pro naprosto odlišné kulturní zázemí a odlišný hodnotový systém nezapadající do politické unie), pro vizi druhou je členství Turecka v EU přijatelné. Rozšířil by se tak prostor vnitřního trhu, což by mohlo pozitivně ovlivnit hospodářskou dynamiku celé Unie. Navíc Turecko patří ke spolehlivým oporám atlantické koncepce bezpečnosti v rámci NATO


Dvě alternativy vývoje EU a jejich souvislost s Evropskou ústavní smlouvou

Podstatnou otázkou zůstává, do jaké míry jsou uvedené politické vize realizovatelné v praxi, nebo v jaké míře reálná situace umožňuje tyto vize realizovat.

Pokud euroústava (ve stávající, nebo modifikované podobě) přijata nebude, půjde o jasné ztroskotání snah europeistů o vytvoření umělého nadstátního útvaru, který by korespondoval s jejich politickými ambicemi. V takovémto případě je cesta k rozšiřování společenství ekonomické spolupráce o další státy otevřená.

V opačném případě, tedy pokud by nějaká ústavní smlouva byla přijata, pak představa o plnoprávném přistoupení Turecka do EU by byla naivní – její naplnění by totiž přineslo pouze vítězství konceptu evropské levice, která volá po souběžném přijetí evropské ústavy a přistoupení Turecka do EU. Jde o postoj, který nebere v úvahu finanční a politické dopady takovéhoto kroku a který vychází z falešné ideologie multikulturní selanky, kdy se státy se zcela odlišnými civilizačními návyky, politickým systémem a právním řádem rozpouštějí v postmoderní idyle multireligiózní a multietnické Evropy.

Přijetí Turecka do EU by se tedy mělo odvíjet od toho, zda bude či nebude přijata evropská ústava (v původní, nebo nějaké pozměněné podobě), zda dojde k vývoji Evropského společenství směrem k politické unii, tedy směrem vývoje nastartovaného Maastrichtskou smlouvou.


Potenciální problémy související s přijetím Turecka

Důvody k opatrnosti jsou zde plně na místě. Bez zásadní reformy financování Unie by podle předběžných výpočtů členství Turecka v EU stálo unijní rozpočet 11,3 miliardy euro ročně jen ve společné zemědělské politice, spolu s dalšími náklady by se jednalo celkem až o 28 miliard ročně. Jaký by pak byl efekt takovéhoto kroku pro ČR, která se pohybuje v nebezpečné blízkosti hranice, za níž už stojí čistí plátci do evropského rozpočtu.

Dalším problémem zůstává migrace – jedním z práv „evropského občana“ je volně se pohybovat a usazovat ve společenství. Nemá-li vzniknout kategorie občanů druhé či třetí kategorie, nemůže EU trvale bránit volnému pohybu osob. Je přitom známo, že až 20% obyvatel Turecka, zvláště z chudé Anatolie, hodlá práva hledat práci v bohatších zemích Unie opravdu využít. Jak tuto skutečnost unesou systémy sociálních zabezpečení dnešních evropských států blahobytu, které jsou již dnes přetíženy a potřebují radikální odtučňovací kúru?

Efekt počtu obyvatel má však ještě jeden dopad. Jenom pro srovnání uveďme, že roku 1992 mělo Turecko 58,2 milionů obyvatel, dnes má již asi 70,6 milionů obyvatel. V případě, že vstoupí za 15 let do EU, bude nejlidnatější zemí EU. Vzhledem k tomu, že ústavní smlouva činí z počtu obyvatel jedno ze dvou stěžejních kritérií pro výpočet kvalifikované většiny v Radě ministrů a že v Evropském parlamentu má nejlidnatější stát nejsilnější zastoupení, nastala by paradoxní situace. Turecko, stát ležící z 90% v Asii, bez jakékoli zkušenosti s fungováním EU, se stane nejvlivnějším státem Unie, zemí s největším vlivem na přijímaná rozhodnutí. Jaký efekt na společenství evropských států může mít fakt, že nejvlivnějším státem bude zároveň stát nejchudší, tedy stát s co největším zájmem na přerozdělování peněz do chudých regionů?


Závěr

Pro zajištění hospodářského růstu je žádoucí získávat nové spotřebitele, zvláště za situace demografické imploze. Proto je principiálně třeba podporovat vstup nových zemí, včetně Turecka do Evropského společenství, jakožto společenství ekonomické spolupráce nezatěžované nadměrně ambiciózními projekty politické integrace. Z tohoto důvodu je ale třeba předně odmítnout návrh evropské ústavy. V případě, že tato bude přesto přijata, je zapotřebí si uvědomit, že Evropská unie sama bude ztrácet svůj smysl jako prostor ekonomické svobody a soutěživosti a bude se stávat prostorem regulace a sociálního inženýrství. Evropská unie by v takovém případě pozbyla absorpční schopnost násobit svůj hospodářský potenciál rozšiřováním prostoru vnitřního trhu. Za takovéto situace, rozhodne-li se Evropa pro centralistické uspořádání, ztrácí vstup Turecka do EU svůj efekt a stává se nerealistickým pokusem, jak obalamutit absorpční schopnosti Evropské unie.