Potřebujeme Evropský institut rovnosti pohlaví? (31.3.2005)

Před relativně krátkou dobou proběhla sdělovacími prostředky informace o chystaném zřízení Evropského institutu pro rovné postavení žen a mužů, jehož sídlem by měla být Praha. Dne 31.3.2005 se návrhem na zřízení této nové agentury Evropské unie zabýval na svém plénu také Senát. Pro „demokratický“ způsob rozhodování v Evropské unii je přitom charakteristické, že český parlament předtím vůbec nebyl vtažen do diskuse o potřebnosti zřízení takovéhoto orgánu a že příslušné ministerstvo (MPSV) nebylo schopno sdělit parlamentu svou pozici s dostatečným předstihem. Přesto Senát dokázal s návrhem nařízení adekvátním způsobem naložit: Výsledkem jednání druhé parlamentní komory se totiž stalo usnesení doporučující vládě, aby vytváření nové byrokratické instituce, která by poskytovala útočiště českým feministkám, odmítla.

Samotná úvaha o zřízení Evropského institutu pro rovné postavení žen a mužů je dokladem stálých ústupků, které myšlenka evropské integrace v posledních letech či desetiletích musela projevit silám evropské levice. Z hlediska původních cílů Evropské unie se přitom pochopitelně jedná o druhořadou záležitost, naprosto nepotřebnou (spíše kontraproduktivní) k dosažení opravdu fungujícího vnitřního trhu a hospodářské prosperity v Evropě. V době, kdy je zcela zřejmé, že k udržení společenského blahobytu je především potřeba snížit míru administrativní zátěže a posílit důraz kladený na ekonomický růst, tak levicové strany ve svém zoufalství vytahují z ideologického šatníku další projekt, který by sloužil k vytváření nových omezení, jež by bylo možno klást do cesty svobodnému rozhodování občanů členských států.

Návrh na zřízení Evropského institutu pro rovnost pohlaví naprosto opomíjel skutečnost, že otázka rovnosti mužů a žen je záležitostí přirozeného vývoje, který je v evropských zemích odlišný. Švédská „genderová politika“ se liší od italské či irské, a snaha je zglajchšaltovat od rýsovacího prkna připomíná neblahé zkušenosti se sociálním inženýrstvím dob nedávno minulých. Takovýto pokus je navíc v přímém rozporu se základním stavebním pilířem EU, principem subsidiarity, který říká, že Evropské společenství vyvíjí činnost jen tehdy a potud, když „cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodu rozsahu či účinků navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím.“ To skutečně není tento případ. Politika rovnosti je navíc vždy věcí navýsost politickou – jak by ji mohla utvářet Evropská unie, když ani nezná standardní mechanismy soutěže politických stran a právní předpisy zde přijímá orgán složený z ministrů vlád členských států?

Otázka zajištění rovnosti občanů před zákonem tak nadále musí být řešena členskými státy – zatímco levice bude vytvářet nové instituce a formulovat zákazy a kvóty, pravice nikdy nebude předepisovat, kolik procent žen musí chodit do zaměstnání a kdo se bude starat o děti. To je věcí svobodného rozhodnutí každého jednotlivce, každé rodiny. Vzhledem k demografickému úpadku, který Evropě hrozí, je mnohem potřebnější uvažovat spíše o vhodných mechanismech podpory rodin s dětmi než vytvářet nové obskurní instituce, a to navíc na evropské úrovni, vzdálené konkrétním potřebám občanů..

Otázka, která je na místě, zní: Zohlední Vláda ČR při svém rozhodování o zřízení Evropského institutu názor Senátu? Je to totiž právě zástupce České republiky – v daném případě ministr práce a sociálních věcí Škromach, kdo bude o osudu Evropského institutu pro rovnost pohlaví rozhodovat. Poslanecká sněmovna se k této věci nevyjádřila – existuje tedy jen postoj Senátu. Je nutné si uvědomit, že česká vláda může zřízení Evropského institutu zablokovat, protože v Radě ministrů (tedy legislativním orgánu EU) se v daném případě rozhoduje jednomyslně. Bude tedy na odpovědnosti exekutivy, zda podlehne mánii zřizování nových institucí, nebo bude respektovat názor voleného orgánu. Sociální demokracie tak může „podržet“ svého komisaře Vladimíra Špidlu, z jehož resortu v Evropské komisi návrh vyšel, anebo rozhodnout v souladu s demokratickými mechanismy obvyklými v civilizovaném světe. Rozhodnutí vlády bude mít silnou vypovídací hodnotu o tom, zda se Grossovi socialisté upřímně hlásí k parlamentní demokracii, nebo zda pro ně názor volených zástupců občanů České republiky nic neznamená. V současné situaci, kdy nastává povážlivé sblížení ČSSD s KSČM, může mít takové rozhodnutí více než jen symbolický význam.