Dostihne EU Spojené státy? (22.9.2003)

Počínaje červencem 2003 zaujímá Itálie pozici předsednictví EU. Druhou nejdůležitější prioritou italského předsednictví (po ústavní smlouvě EU) je plnění cílů Lisabonského summitu. Na tomto zasedání uskutečněném v r. 2000 si evropští politici vytyčili vybudovat do deseti let "nejkonkurenčnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě, schopnou udržet hospodářský růst a vytvořit větší množství kvalitnějších pracovních míst a lepší sociální soudržnost". V přijatých dokumentech je i explicitní zmínka o "dostižení Spojených států". HDP na osobu (v paritě kupní síly) v r. 2000 v evropské patnáctce dosahoval 68% HDP Spojených států a tento rozdíl se zvětšuje. Pokud jde o ČR, zde hodnota činila 40%.

Srovnání se Spojenými státy může být dobrým východiskem pro posouzení toho, jaké kroky by měla EU učinit, aby byla konkurenceschopnější, pokud o to opravdu stojí. Začněme od faktorů, které ovlivňují produktivitu. Produktivita ekonomiky státu - tj. kolik toho vyprodukuje v přepočtu na jednoho obyvatele závisí na: výši kapitálu na pracovníka, kvalitě pracujících, organizaci práce, úrovni regulace trhů, schopnosti inovovat a relativním počtu pracujících vzhledem k celkovému počtu obvyvatelstva. Jak vychází srovnání v těchto jednotlivých faktorech?

Výše kapitálu na pracovníka. Zde problém nebude. Evropské firmy používají kapitálově mnohem náročnější technologie než firmy v USA. Ve Francii je např. intenzita kapitálu o 60 % vyšší než v USA; v Itálii o 50 %, v Německu o 40 %.

Rozdíly začínají v kvalitě pracujících. Vzhledem k tomu, že zvyšování výkonu dnes většinou závisí na znalostech nových technologií, je dobrým ukazatelem kvality pracujícího počet let, které v průměru stráví ve škole. Tento počet je v Evropě o 13 % nižší než v USA, počínaje od Británie, kde je to o 8 %, až po Španělsko, kde je to už o celých 36 %.

Pokud jde o organizaci práce, zde zaostává Evropa především v nepružných trzích práce, které neumožňují rychle měnit počet zaměstnanců v závislosti na konjuktuře. Dále pak na způsobu firemního řízení, které chrání stávající manažery a neumožňuje firmám sklízet užitek z nových technologií. Stejně významnou brzdou je i to, že zájmy zaměstnanců firem a jejich odborů mají častěji přednost před zájmy akcionářů.

Stávající úroveň regulace trhů dále favorizuje existující subjekty a odrazuje nově příchozí firmy: zisky evropských firem jsou tedy vysoké, investice už nikoliv.

Nejvýznamnější rozdíly mezi Spojenými státy a Evropou lze nalézt ve schopnosti inovovat. Vědecká způsobilost Evropě neschází, schází jí schopnost převádět vědecké úspěchy do inovace v podnikání. Za rok 1999 vydali evropští vědci v přepočtu na jednoho člověka téměř stejný počet odborných statí jako jejich američtí kolegové. Na druhé straně je však počet patentů (na stejný počet obyvatel) v oblasti inovací moderních technologií v Evropě o mnoho nižší než v Americe. V roce 1998 spadalo celých 60 % amerických patentů do oblasti moderních technologií; v Evropě bylo takových patentů jen 11 %.

Příčinou tohoto zaostávání je evropská posedlost veřejnými a standardizovanými univerzitami a mizivý počet dynamických soukromých univerzit na našem kontinentě. To odrazuje konkurenci ve výzkumu a vývoji a omezuje plodné vztahy mezi vysokým školstvím a světem podnikání

Důsledkem je pak to, že evropský vědecký potenciál není převáděn do hodnotných podnikatelských nápadů a myšlenek tak často jako v USA. Příkladem může být to, že zatímco v 90. letech americká mládež po garážích rozjížděla internetové firmy, evropská mládež si za peníze daňových poplatníků zhýčkaně užívala báječná bezstarostná léta na veřejně financovaných univerzitách.

Dalším negativním důsledkem pociťovaným ve většině států EU je odliv mozků do Spojených státu, kde jim university nábízejí zajímavější i lépe placenou práci (byť v tvrdší konkurenci).

V Evropě pracuje méně lidí než v USA. Produktivita ekonomiky je ovlivněna také tím, kolik času věnuje práci každá osoba a kolik lidí pracuje. Právě v úrovni tohoto faktoru stojí USA před Evropou. Roční odpracované hodiny v USA dosahují asi 1800 hodin a v Evropě necelých 1600 hodin. (Ve Francii je to 1500 hodin a v Německu 1400 hodin, přičemž Němci tráví v práci nejméně času). Poměr pracovní síly (tj. těch, kdo jsou zaměstnaní a těch, kdo si aktivně hledají práci) k počtu lidí v aktivním pracovním věku je v USA roven 75%, ve Velké Británii dosahuje 76%, ve Francii a Německu pak zhruba 68% a v Itálii jen 58%.

Jedním z důvodů, proč Evropané pracují méně hodin, je to, že si zajišťují vyšší "kvalitu života" tj. že jsou spokojeni s tím, že pracují méně a dopřávají si více volného času, a to jak v tom smyslu, že si vybírají více dovolených v produktivním věku, tak v tom smyslu, že stráví méně času jako činná pracovní síla. Tato skutečnost vznikla jak tlakem odborů tak i přímo z programů socialistických vlád.
Tendenci lidí nehledat si práci spočívá zejména ve velkorysých systémech důchodových výplat nebo sociálních dávek, které činí variantu "nepracovat" velice atraktivní.

Dalším důvodem pro menší počet hodin v práci jsou i vysoké daně. Evropané pracují méně, protože s intenzivnější a delší prací, a tedy s vyšším výdělkem, pronikavě rostou daně a vyšší úsilí pak není zajímavé. To vytváří jistý bludný kruh. Pokud roste počet těch, kteří nepracují, pak na jejich podporu je zapotřebí opět zvýšit daně.

Dá se samozřejmě argumentovat tím, že Evropa je na tom již tak dobře, že si může dovolit snížit tempo. Problémem je v tom, že takto deklarovaná lepší kvalita života v Evropě v porovnání se Spojenými státy (daná např. menším pracovním zapojením a většími jistotami v zaměstnání) může být vnímána časem zcela opačně. To zejména poté, co rozdíl v HDP na hlavu, bude v Evropě dále klesat. Podobný syndrom prožili všichni, kdo strávili svůj život v socialistickém ráji východoevropských států.

Vyhnout se zaostávání Evropy za Spojenými státy bez zásadních změn v přístupu k práci, k sociálním jistotám a ke vzdělání, např. deklarovanými dotacemi pro vývojová střediska, zřejmě nebude tak jednoznačné. Zatím nic neukazuje, že by to fungovalo.