Je dělení na pravici a levici v politice zastaralé? (17.5.2006)

Krátce před parlamentními volbami se začínají objevovat ve vyjádřeních některých menších politických stran nebo žurnalistů sdělení relativizující pravolevé členění politického spektra. Objevují se i líbivá hesla typu „nejdeme ani napravo ani nalevo, ale dopředu“. Je pravolevé vidění světa již skutečně překonané?


Mám za to, že nikoliv. Domnívám se, že klasické schéma pravice vs. levice je stále aktuální a vychází z existujících nabídek řešení politických problémů. Připomeňme, že levice a pravice jsou metafory užívané v jazyce politiky a politické vědy od dob Francouzské revoluce. Tato označení byla odvozena od místa, kam konkurenční politické skupiny usedly na prvním zasedání Generálních stavů v roce 1789.

Pojmy a jejich obsah se v průběhu času vyvíjely. V současné době je základem rozlišení akcentování rovnosti na straně levice a zdůraznění svobody na straně pravice. S tím pak souvisí i polarizovaný přístup ke společnosti a ekonomice. Toto jednoduché dělení může poskytovat dobrou orientaci a vodítko, prostřednictvím kterého lze poměřovat různé vize, návrhy i programy politických stran.

Jaké jsou praktické důsledky této polarizace. Podle mého názoru - levice projevuje nepřekonatelnou tendenci zasahovat do života občanů a vymýšlet řešení, jak lidstvo jako celek zdokonalit. Zvláštní kapitolu levicového budování ráje na zemi představují zásahy vedoucí k zajištění iluze materiální rovnosti. S tím souvisí přerozdělování stále většího objemu peněz získaného z navyšování daní a záliba v regulaci lidské činnosti. Snaha o materiální rovnost pak vede k ohýbání a komplikování pravidel zdanění, k vymýšlení nových programů podpor, dotací a subvencí, vždy jen pro některé a většinou podle obtížně srozumitelných předpisů. Tím se vychází vstříc i nátlakovým skupinám, které se snaží ve svůj prospěch křivit obecně platná pravidla.

S výše uvedeným souvisí i snaha řešit každý nesoulad nebo každou skutečnou či zdánlivou nespravedlnost zákonem. Tím ovšem dochází k zaplevelení právního řádu novými normami, které si často osvojí ne skutečně znevýhodnění, ale jedinci či skupiny, jimž nová právní úprava prodlouží ostré lokty k prosazení jejich objektivně těžko obhajitelných „nároků“. Často se přitom zapomíná na požadavek srozumitelnosti a obecnosti právního řádu, čímž se zpochybňuje právní jistota všech občanů, zvyšují se náklady firem i zatížení celé společnosti .

Na straně druhé pravice akcentuje skutečnost, že jedinec má právo svobodné volby. Preferuje tudíž, aby občan měl větší možnost projevit svou vůli a rozhodovat, jak naloží se svými penězi. Pravice zdůrazňuje, že stát by měl dělat pouze to, co občané nemohou zajistit vlastními silami. Důsledné provedení tohoto pravidla vede ke snížení počtu úředníků a k menšímu daňovému zatížení. Pravice odmítá silné přerozdělování s tím, že účinek tohoto pojetí umožní efektivnější umístění zdrojů, posílí osobní iniciativu v podnikání, přinese nová pracovní místa a zajistí všeobecnou prosperitu. Ta pak povznese i ty, v jejichž prospěch bývá přerozdělování zamýšleno. Úkolem státu pak zůstává vytvoření průhledných a logických pravidel fungování tržního prostředí, zajištění vymahatelnosti práva a potírání kriminality a bezpečnostních rizik

Někteří komentátoři dospívají k názoru na „rozmazávání hranic mezi pravicí a levicí“ na základě ekonomických kritérií, kdy např. levicové vlády provádějí někdy politiku obvykle dříve přiřazovanou pravici a pravicové přiřazovanou levici. Podíváme-li se podrobněji na příčiny těchto postupů je patrné, že se nejedná o žádný posun ideových stanovisek ale dočasné kroky vynucené okolnostmi.

Při podrobnějším zkoumání, proč některé levicové vlády provádějí pravicovou politiku, zjistíme, že se levice se často dostává do patové situace svým rozhazovačným přístupem a musí nějak řešit návrat k rovnováze a čelit odlivu svých voličů. Např. v Německu sociální demokracie pod vlivem nebezpečného nárůstu deficitu rozpočtu, poklesu reálné mzdy, odlivu firem atp. musí činit opatření vedoucí ke zlepšení ekonomické situace a uvolňující pracovní trh, např. „Agenda 2010“ (v jazyce spolustraníků provádí „demontáž sociálního státu“).

Podobně se může zdát reálné i rozmazávání přístupů v regulaci a deregulaci. Podíváme-li se ale např. na případ deregulace nájmů v České republice, je vidět, že se zde nejedná o žádný posun stanovisek v socialistickém myšlení, ale krok vynucený pod hrozbou Štrasburského soudu a následných pokut, které by dopadly na Český stát.

Jinou otázkou je, proč dochází ke zpochybňování pravolevého členění politického spektra i přes to, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že více jak 90% občanů využívá této škály. Skutečným důvodem odmítání takovéhoto dělení některými publicisty a politiky může být nedostatek zkušeností či myšlenková povrchnost. Ještě méně ušlechtilým důvodem může být i snaha některých politických subjektů získat hlasy voličů prostřednictvím líbivých hesel.

I v takových oblastech, jako jsou lidská práva, nebo ochrana životního prostředí lze nacházet řešení levicová i pravicová. Je právem o stejné hodnotě každý subjektivní nárok nebo existuje rozdíl mezi základními právy a sociálními aspiracemi vybraných zájmových skupin? Dojdeme k lepšímu životnímu prostředí spíše ekologickou daní a vyšším zdaněním energie nebo zjednodušením podmínek podnikání, kdy se vyplatí zavádění moderních technologií?. Pravice i levice poskytují rozdílné odpovědi v konzistentním politickém programu. Praxe spíš ukazuje, že ten, kdo nenabízí ani takovou ani onakou logicky propojenou představu, a snaží se být „nad věcí“ snadno sklouzává do líbivých ale povrchních pravo-levých záměrů, které jsou však vnitřně protichůdné a proto nerealizovatelné.