Protokol č. 30 ve sklenici vody, Jindřiška Syllová (10.11.2009)

Bruselskou výjimkou se Česká republika Listina základních práv EU nevzdává. Všechny noviny psaly, že Češi přicházejí změnou Lisabonské smlouvy, kterou prosadil prezident Václav Klaus, o základní sociální a ekonomická práva. Tato práva by jim prý jinak zaručovala Listina základních práv Evropské unie (takzvaná charta).

Na tomto stanovisku se shodli zejména představitelé levicových stran. V televizním pořadu Události, komentáře v pátek 30. října s tímto tvrzením částečně souhlasil i Jan Kudrna, můj vážený kolega z katedry ústavního práva pražské právnické fakulty. Jediným, který v rychlém víru událostí odhalil pravý stav věci, byl bývalý ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Když byl v televizi dotázán, zda Češi nepřijdou o svá sociální nebo jiná práva, stěží se ubránil smíchu. Bylo zábavné pozorovat, jak v přímém přenosu přemýšlí o tom, zda použít pro výjimku, kterou vláda vyjednala, často používané podobenství o vlku a koze, a v duchu rozebírá, koho by nazval čím. Nakonec po chvíli soustředění použil podobné, ale méně obrazné rčení o bouři ve sklenici vody, které naznačuje, že sice nějaká výjimka vyjednána byla, ale že její účinky nebudou takové, jaké je její kritici vykládají a jak je ostatní raději nechají vykládat.

 

Zdánlivě racionální základ Jaká je tedy skutečnost? Budou nám nějaká práva v budoucnu chybět, či nikoliv? Pan prezident se spokojil s tím, že Česká republika bude uvedena vedle Polska a Velké Británie v protokolu č. 30 Lisabonské smlouvy. Protokol bude po říjnové bruselské úpravě vůči České republice znít: „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora ani jakéhokoli soudu České republiky shledat, že předpisy (...) České republiky nejsou v souladu se základními právy (...), která Listina potvrzuje.“ Co to znamená? Za povšimnutí stojí zejména slovo „nerozšiřuje“. Je zřejmé, že protokol neříká, že soudy a Soudní dvůr EU nemají žádná práva shledávat, že předpisy České republiky nejsou v souladu se základními právy. Evropské právo je totiž založeno právě na tom, že soudy a nakonec zejména Evropský soudní dvůr shledávají, zda je vnitrostátní právo v souladu s právem Evropské unie. Ustanovení protokolu pouze konstatuje, že jen tím, že byla přijata listina, nejsou pravomoci soudů nijak rozšířeny. To znamená, že pokud je určité právo obsaženo jen v listině a není obsaženo nikde jinde v právu EU, pak rozpor v tomto právu vzniklý mezi vnitrostátním předpisem a tímto jen v listině obsaženým právem nezakládá pravomoc Evropskému soudnímu dvoru o tom rozhodnout (a znemožnit případně dotčený český předpis použít). Aplikováno na dekrety prezidenta republiky: vzhledem k tomu, že se dosavadní předpisy EU nevztahují na oblast konfiskací nebo majetkových restitucí, pak ani přijetí listiny (resp. ustanovení Lisabonské smlouvy na listinu odkazující) nemůže způsobit, že by Evropský soudní dvůr mohl o souladu těchto předpisů s listinou rozhodovat a dekrety zpochybnit. Po tomto vysvětlení se zdá, že boj o znění výjimky měl svůj racionální základ, který nám zajišťuje, že historické předpisy zůstanou nedotčeny. Zdání trvá jen do té doby, než si povšimneme článku 51 Listiny základních práv EU. Ten stanoví, že „ustanovení této listiny (...) jsou určena (pro orgány), výhradně pokud uplatňují právo unie. Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva unie nad rámec pravomoci unie, nevytváří novou pravomoc či úkol pro unii ani nemění pravomoci a úkoly stanovené ve smlouvách“. Článek 51, který bude platit pro použití listiny ve všech členských státech, zní tedy téměř totožně jako česká výjimka. Je možno uzavřít, že i kdyby česká výjimka nebyla přijata, byla by formální smluvní úprava shodná.

 

Snad užitečná hra Byla tedy náročná diplomatická hra o výjimky zbytečná? Přes výše uvedený rozbor docházím nakonec (poučena aktivistickými praktikami různých soudů) ke smířlivému závěru. Soudní dvůr Evropské unie bude mít více výslovných překážek, pokud by snad chtěl rozšířit své pravomoci i mimo hranice, které jsou mu dány složitým a často neprobádatelným komplexem smluvních ustanovení. To věděly i Velká Británie a Polsko, když svou výjimku vyjednávaly.

 

Česká strana však uplatněním výjimky o žádná práva nepřichází. Vnitrostátní soudy i Soudní dvůr Evropské unie budou moci použít všechna ustanovení Listiny základních práv EU pro interpretaci všech smluvních pravomocí unie jak v České republice, tak v ostatních členských státech unie.

 

Soudní dvůr Evropské unie bude mít více výslovných překážek, pokud by snad chtěl rozšířit své pravomoci i mimo hranice, které jsou mu dány složitým a často neprobádatelným komplexem smluvních ustanovení. To věděly i Velká Británie a Polsko, když svou výjimku vyjednávaly.

 

O autorovi| JINDŘIŠKA SYLLOVÁ, e-mail: syllova@seznam.cz ředitelka Parlamentního institutu