Soumrak sociálního státu (12.12.2010)

Evropou obchází strašidlo. Jmenuje se "konec sociálního státu". Evropský sociální model, který ještě nedávno měl být vzorem pro zbytek lidstva, v němž se "trvale udržitelný rozvoj" snoubí s absolutní "redukci nejistoty", se zmítá v hluboké krizi, a z diskuze o tom, zda bychom bezplatné vzdělaní či zdravotní péči opravdu měli považovat za "nezcizitelná lidská práva" se stává hlavní osou evropské politiky.

Dobrým průvodcem po poměrně schizofrenní mentalitě obhájců sociálního státu může být kniha jednoho z předních zástupců české intelektuální levice Jana Kellera - Soumrak sociálního státu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o standardní levicovou kritiku bezcitného "neoliberalismu" posledních desetiletí.

 

Ve zkratce by se příběh, který Keller vypráví dál shrnout následovně . Pod záminkou udržení konkurenceschopnosti země v podmínkách globalizace, státní politika narušuje rovnováhu mezi "silami práce a silami kapitálu", která představovala podstatu sociálního státu. Namísto ochrany jednotlivce před "nahodilostmi trhu", má nyní chránit před nejistotami nutně spojenými s tržním prostředím především samé firmy. Na jedné straně stát štědře uděluje daňové úlevy např. pro mezinárodní korporace, na druhé – prosazuje "flexibilní zaměstnávání" namísto plnohodnotného pracovního poměru. Tento nárůst nejistoty zaměstnanců je navíc spojený se stále větší finanční participaci jednotlivců na dosud "bezplatných" sférách jako zdravotní péče či vzdělání.

 

Kellerova obhajoba sociálního státu dosahuje však téměř metafyzických rozměrů. Nejde jen o podmínku zachování "lidské důstojnosti" tváři v tvář "nelidským mechanismům trhu", ale o nezbytnou podmínku demokracie. Zapomeňte na klasické pojetí demokracie, jejímž základem je spíše osobní zodpovědnost - občanská a politická práva se jeví téměř jako druhotná vůči právům sociálním, občanská svoboda bez jistot sociální spravedlnosti je pouze iluzí.

 

Je příznačné, že sám Keller je zároveň nucen přiznat, že právě sociální stát produkuje ze své podstaty stále početnější skupiny lidi závislé na (státní) redistribuci příjmů. Z práv je důraz přenesen na "nároky", nicméně jak poukazoval už De Jouvenal, v podmínkách sociálního státu se proměňuje mentalita nároků jednotlivce ve "věčné dítě", které může své kapesné utratit na sladkosti, aniž by se muselo postarat o cokoliv jiného (protože o to se postará věčně se rozpínající stát). Legendární Peackokova formulace, že „skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“ zní z dnešní perspektivy jako vrchol naivity. Je tomu přesně naopak…

 

Kellerova argumentace ukazuje – neobvyklé upřímně – paradox obsažený v samém jádru ideje sociálního státu. Ten vzniká, aby nahradil mizející společenské projevy solidarity (např. mnohogenerační rodina zajištující péči o staré), zároveň však "nevytváří žádnou solidaritu novou", kromě té státem regulované a vynucované. Tato mentalita vládne i dnes: tváří v tvář chudobě, lidskému neštěstí nebo úpadku "nekomerčních" institucí jsme zvyklí reagovat frází: "stát by s tím měl něco udělat". Není to mnohdy projev lhostejnosti - jedná se pouze o neuvědomělé potvrzení vlastní nesvéprávnosti, o přesun důrazu z osobní zodpovědnosti na osobní nárok. Jenže – jak se ukazuje právě v dnešní době – bez paralelně fungující mezilidské, "neregulované" solidarity sociální systém není schopen unést tíhu svých závazků.

 

Bludný kruh se uzavírá a sociální stát se dostává do spirály sebedestrukce. Nejlépe funguje tam, kde ho není tolik zapotřebí, tedy ve společnosti propojené tradičními rodinnými a komunitními vazbami. Zároveň sám ze své podstaty tyto vazby ničí a prohlubuje atomizaci společnosti (jednotlivec nemusí už hledat oporu v druhých lidech, pokud mu ochranu a jistotu garantuje stát). S úpadkem solidarity souvisí i mizející vůle obětovat něco ze svého pohodlí (např. na výchovu děti ). A když už výsledná společnost izolovaných jedinců se stane realitou a státní sociální síť se stává doopravdy nezbytnosti – není už schopna si poradit se vzniklou situaci. Rostoucí počet lidi závislých na přerozdělování příjmů způsobuje rostoucí nátlak na stále větší zatížení těch, kteří ještě pracují. Rostoucí počet bezdětných vytváří ještě větší tíhu na ty, kteří rodinu – navzdory ekonomické racionalitě – zakládají a poskytují tak do budoucna důchodové zajištění i pro bezdětné.

 

O vlivu sociálního státu na rozpad rodiny psal už v osmdesátých letech Charles Murray ve své knize "Příliš mnoho dobra". A vizi "pečovatelského státu“, který produkuje lhostejnost v mezilidských vztazích předestřel už hrabě de Tocqueville. O skoro dvě stě let později ke stejným závěrům dochází i poctivější zástupci intelektuální levice…

 

Vedle odhalení sebedestruktivních tendencí sociálního státu Kellerova argumentace může být velmi přínosná i v jiné oblasti. Navzdory tomu, že autor vykresluje střední třídu jako úhlavního nepřítele "solidarity" ve společnosti, právě její osud se jeví v souvislosti s krizí sociálního státu jako nejtěžší. Zatímco chudí zůstávají příjemci přerozdělování, a nejbohatší získávají značné úlevy ve jménu "konkurenceschopnosti na globalizovaném trhu", je stále větší zátěž přenášena právě na „lidi mezi“. Sociální škrty se zaměřují   právě primárně na sociální výdaje pro střední vrstvy, ať už jde o spoluúčast na zdravotní péči a vzdělávání, růst nepřímých dani či „krácení“ v rodinné politice. Zároveň však nezbytnou podmínkou trvání systému je zachování těchto středních vrstev jako "posledního sponzora sociálního státu". Churchillův bonmot popisující společnost jako káru, ve které se vezou nižší vrstvy, řídí ji nejbohatší a táhne střední třída, neztrácí nic na své platnosti…

 

Kellerova levicová obhajoba sociálního státu se tak paradoxně nakonec stává bojem o záchranu střední třídy . Tento možná ne zcela uvědomělý závěr by měl být námětem k zamyšlení i pro pravicovou politiku. V Kellerově politické vizi je na jedné straně levice, která usiluje o záchranu alespoň zbytku sociálního státu, zatímco pravice usiluje „o návrat o sto let zpátky“. Ve skutečnosti však v celé Evropě jsme svědky procesu, který lépe vystihuje zmíněný Churchillův bonmot. Otázka pro pravici pak zní: je správné (a především dlouhodobě stabilní) na jedné straně omezovat privilegia sociálního státu jako „bezplatné“ zdravotnictví a vzdělání (tedy požadovat po občanech větší zodpovědnost a spoluúčast), aniž bychom na straně druhé nesnižovali (či dokonce zvyšovali) daňové a pojistné zatížení (tedy drasticky omezovali prostor pro tuto osobní zodpovědnost)? Najdeme odvahu na tuto otázku odpovědět?

 
K pojetí sociálního státu viz