Selhání multikulturalismu a užitek otevřenosti (20.11.2010)

V říjnu t.r. německá kancléřka Angela Merkelová veřejně sdělila, že snahy Německa vytvořit multikulturní společnost "totálně selhaly" a připustila, že se v minulosti od imigrantů žádalo velmi málo a že byla podceněna jejich integrace do společnosti. To je bezpochyby odvážné tvrzení. Politikovi menšího formátu by to asi neprošlo.

Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr, který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít bez problémů jednotlivci i skupiny s různou kulturou (a to bez ohledu na jejich množství a míru integrace). To je sdělení, které na jedné straně zní pozitivně protože vzájemné působení a obohacování jednotlivých kultur je jevem historickým, přirozeným, a ve své podstatě plodným. Probíhalo více či méně spontánně odedávna. Na druhé straně je však v Evropě doprovázeno novými okolnostmi a těmi jsou množství imigrantů, absence účinného systému pro navracení nelegálních imigrantů i míra nároků která je jim přiznávána.

 

Je nutno dodat, že přiměřená asimilace či integrace imigrantů nebyla v Evropě dobře možná již na konci 20. století a to v důsledku předchozí nedostatečné prozíravosti politických reprezentací. Důsledkem je množství ghett a etnických skupin žijících pospolu, zvýšené sociální náklady, vytváření ohnisek neloajality i atomizace společnosti.

 

Mám za to, že většina států pak přistoupila k politice multikulturalismu zčásti také jako k přiměřenému ospravedlnění tohoto stavu. To fungovalo do té doby, kdy dospěly další generace dětí imigrantů, kteří mají z řady důvodů spíše snahu dosáhnout separace nežli integrace.

 

Pozn .: podle mého názoru je používané slovo kultura v tomto kontextu poněkud zavádějící. Praxe ukazuje, že to oč tu běží v rámci multikulturality jsou civilizační návyky, tolerance k ostatním, respektování práva a norem dané země apod. Příliš obecné slovo kultura nedovoluje nové problémy správně pojmenovat.

 

Pod tlakem požadavků menšin a náporu vnějších migračních proudů jsou jak naše otevřená společnost tak i koncept multikulturalismu podrobovány zatěžkávající zkoušce. Tu lze charakterizovat otázkou, tak jak ji formuluje nejznámější italský politolog Giovanni Sartori   "Do jaké míry může pluralitní společnost přijímat přistěhovalce, kteří odmítají její principy, aniž by se sama dezintegrovala?"

 

Odpověď nalézá v kritériu vzájemnosti. Je správné žít společný život v rozlišnostech ale pouze tehdy pokud je tolerance opětována. Neustále rostoucí a radikalizující se rozmanitost již není obohacující. Podle něj občanství poskytnuté těm, kteří se necítí být povinováni nějak přispět k tvorbě občanských hodnot, těm, kteří se nechtějí integrovat, vede k dezintegraci.

 

Dodává že, multikulturalismus se stal spíše podporou vytváření "kultur" s výsledkem separace nebo dokonce revolty. Důsledkem je pak obtížné hledání rovnováhy mezi nároky imigrantů a udržením občanského míru.

 

Multikulturní ideologie, kdy jedinec musí požívat vedle individuálních práv též dodatečná práva, která mu jsou přiznána podle jeho příslušnosti ke kulturní menšině vede spíše ke "klanovému systému" a v kulturní segmentaci, která neintegruje ale dezintegruje.

 

Sartori reprezentuje stále zřetelnější názorový trend v Evropě, který podporuje větší asimilaci a přizpůsobení imigrantů místní společnosti. To je směr, který považuji za hodný následování, nechceme-li zvětšovat závažnost a výbušnost budoucích problémů souvisejících s imigrací.

 

Viz: Giovanni Sartori - Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci, esej o multietnické společnosti (nakladatelství Dokořán 2005)

 

 

Domnívám se také, že je zapotřebí o problémech hovořit otevřeně. Politická korektnost, která zavládla v médiích i v projevech politiků i publicistů a která omezuje některé verbální projevy a to ponejvíce v souvislosti s menšinami a imigranty, pomáhá problémy spíše zakrývat. Ta původně pomáhala zlepšovat vztah společnosti k jejím zranitelnějším členům. Časem však dospěla do takového potlačení volné diskuse, že začíná omezovat společnost v možnosti vypořádat se s jejími problémy. Merkelová, co by vlivný politik s otevřeností začala, věřím, že nebude poslední.

 

 

Poznámka k navracení ilegálních imigrantů v EU.

[cituji z Derk-Jan Eppink: Ohňostroj evropské byrokracie (EU Relaunch, o.s. ve spolupráci s eStat.cz 2010)]

 

EU se snaží vytvořit spravedlivou imigrační politiku, ale existuje obrovský nepoměr mezi přijímáním imigrantů, které je naprosto v souladu s absolutně politicky korektními teoriemi lidských práv, a naprostou absencí účinného systému pro navracení těch imigrantů, kteří se do EU snaží dostat ilegálně, protože „procedury" selhávají.

 

Článek 8.4 směrnice o navracení imigrantů z roku 2008 stanoví, že nedobrovolný návrat je až „krajní možností" a že nezbytné užití síly státními orgány musí být „přiměřené situaci" a v žádném případě nesmí překročit „únosnou míru". Tyto poněkud vágní definice vedly k celé řadě soudních sporů, jejichž cílem bylo smysl ustanovení vyjasnit, jakož i k rostoucí právní nejistotě.

 

Ilegální přistěhovalci neustále uvádějí nové informace a precedenty a právníci je rychle a ochotně podporují. V praxi to vypadá tak, že do Evropy přijíždějí ilegálně desítky tisíc imigrantů, ale po roce či dvou zdržující taktiky je většina takových případů „legalizována" a imigrantům je dovoleno tu zůstat, i když v chudých podmínkách.

 

Tito noví občané se pak ve jménu solidarity národních států kázané filosofií stále těsnější Unie rozptýlí po Evropě. V roce 2005 zlegalizovalo Španělsko pobyt více než 700 000 ilegálních imigrantů. To vzápětí vedlo k přílivu téměř nekonečného proudu migrantů, kteří se na člunech pokouší o nebezpečnou cestu ze severní Afriky do jižní Evropy.

 

Imigrační politika bez účinného postupu pro návrat ilegálních imigrantů je prostě „politikou otevřených dveří". V důsledku toho Evropa nadále přitahuje přívalové vlny běženců, jež není schopná ubytovat nebo vstřebat. Většina z nich je odsouzena k životu na okraji evropské společnosti, zatímco pašeráci lidí budou moci získávat další a další oběti na africkém kontinentu.

 

Evropská byrokracie neřeší problémy kontinentu, ale jednoduše napomáhá jejich šíření. A většina poslanců Evropského parlamentu slepě zavírá oči před napětím, které může být vyvoláno odlišnými sociálními a kulturními návyky přistěhovalců.

 

Toto téma je však tabu a rozhodně není přípustné o něm diskutovat. Ve jménu multikulturalismu byly veškeré morální a kulturní hodnoty prohlášeny za navzájem rovné. V důsledku toho ztrácí starý kontinent svou identitu a kulturní sebejistotu. Co Evropa skutečně potřebuje, je kulturní obrození. Evropské elity jsou však v zajetí procesu kulturní kapitulace. To pomáhá vytvářet pocit niterné nespojenosti v řadách evropské veřejnosti a evropských voličů, jehož jednoznačným projevem byl i nedávný švýcarský zákaz minaretů.