Problémové osoby na veřejných místech, jaká jsou řešení (27.8.2010)

Občas jsem konfrontován s výtkami občanů týkajících se chování některých lidí na veřejně přístupných místech. Cituji: "nelíbí se nám osoby, které tráví více času posedáváním a poleháváním u vchodu do obchodního centra, na lavičkách u tramvajových a autobusových zastávek, u vchodu do metra atp. Jsou opilí, žebrají, smrdí, obtěžují". Obvykle jsou pak stesky zakončeny větou "udělejte s tím něco".

Co k tomu říká právo?

Český přestupkový zákon pamatuje v současné době na 17 druhů přestupků proti veřejnému pořádku. Jsou jimi např.: neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, porušení nočního klidu, vzbuzení veřejného pohoršení, znečištění veřejného prostranství, poškození nebo neoprávněně odstranění orientačního označení, poškození nebo neoprávněné zabrání veřejného prostranství, neoprávněné založení skládky nebo odkládání odpadků nebo odpadů mimo vyhrazená místa, atd.

 

Přestupek, který by v současnosti zřejmě nejlépe vystihoval chování uváděné v povzdeších občanů je " veřejné pohoršení". Soudní judikatura vymezila skutkovou podstatu přestupku „vzbuzení veřejného pohoršení“ uvedeného v ustanovení § 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích tak, že jde o konkrétní jednání (a to i nedbalostí), které musí být charakteristické současným naplněním těchto tří znaků: 1) jednání probíhá na veřejnosti, 2) subjektivně pohoršuje zpravidla více než dvě osoby, které jsou mu obvykle přítomny současně a 3) musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. As 69/2003-50 ze dne 19. 2. 2004).

Příkladem veřejného pohoršení může být např. (agresivní) žebrání, konzumace alkoholu, obtěžování osob, hlasité chování, pohyb opilých, špinavých a zapáchajících osob, aplikace drog a to za podmínky, že k tomu dochází na veřejném místě.

 

Pozn .:

a) přestupky - pohyb osoby pod vlivem alkoholu ve veřejných prostorech (který by mohli vzbudit veřejné pohoršení) a související - jsou uvedeny v zákoně 379/2005 Sb. "O opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů". Všechny přestupky nejsou katalogizovány v přestupkovém zákoně.

b) žebrání bylo naposledy upraveno v našich krajích pomocí zákona 117/1852 ř.z. (trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z r. 1852), ten byl zrušen zákonem 86/1950 Sb. V současné době je žebrání pojímáno jen v rámci veřejného pohoršení.

c) podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, může hlavní město Praha ukládat v samostatné působnosti povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku (a to jen obecně závaznou vyhláškou). Může stanovit např. které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v hlavním městě Praze nebo by mohly být v rozporu s dobrými mravy anebo z důvodu ochrany bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených, popřípadě stanovit, že na určitých veřejně přístupných místech v hlavním městě Praze jsou takové činnosti zakázány.

d) veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

 

Mohou vést stávající postupy při řešení přestupků k nápravě?

Za výše uvedené přestupky proti veřejnému pořádku lze v České republice uložit jen napomenutí nebo pokutu. V praxi to znamená, že za uvedené „prohřešky“ jsou v současné době občané bez finančních prostředků prakticky nepostižitelní (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9.3. 2004, "zkoumání majetkových poměrů delikventa").

 

Legitimní aktivity policie při řešení výše uvedeného veřejného pohoršení, spočívající v pokusech udělovat pokuty těm, kteří žádné prostředky nemají, nebo jim uvedené činnosti rozmlouvat, popřípadě je vykazovat z místa, jsou velmi málo účinné. Jistého účinku samozřejmě dosáhnout lze i přesvědčováním, protože policie vzbuzuje respekt. Je to ale činnost velmi pracná a nekončící. Policie nemůže být všude a k návratu problémových osob může docházet rychle, popř. dochází pouze k přesunutí na jiné místo a k páchání přestupků (bez možnosti postihu) dochází jinde (znečištění veřejného prostranství nebo jeho poškozování a pod.).

 

Jak mohou pomoci obce?

Nabízení pomoci ze strany obce je samozřejmě žádoucí a dochází k němu. V Praze je systém pomoci velmi propracovaný. Je zde Městské centrum sociálních služeb http://www.csspraha.cz/ které mimo jiné provádí terénní sociální práci. Ta spočívá také v aktivním vyhledáváním osob v problémech (dluhy na nájemném, zdravotní problémy, ohrožení trestnou činností jiných osob, atd.) s tím, že je jim poskytováno sociální poradenství (jak řešit nepříznivé sociální situace, výběr druhu sociálních služeb, informace o právech a možnostech podpory, atd.). Dále provozuje noclehárny, ubytovny, krizová centra, sociálně právní poradny, provádí resocializační programy, sociálně právní poradenství, psychologickou pomoc, pomoc v oblasti trestního stíhání, programy primární prevence atd. Řada těchto aktivit se provádí paralelně i na městských částech a také prostřednictvím různých neziskových organizací financovaných z veřejných zdrojů. Avšak existuje řada těchto osob, které nabízenou pomoc odmítají. Proti jejich vůli jim ji nelze vnutit.

 

Další možnost je najmout agenturu nebo dobrovolníky, kteří budou dotyčné přesvědčovat vyhrožováním. To je však nelegální.

 

Idealistická řešení, např. poskytovat takovýmto osobám nějakého mediátora, který by je trvale přesvědčoval aby nepáchaly přestupky, by bylo nejen finančně nereálné a navíc by nepřineslo ani potřebný efekt. Lze připomenout, že ve světě existuje řada dobrovolnických organizací, které posilují práci policie (např. ostrahou, kdy svou přítomností posilují vědomí, že trestný čin bude snadněji dokumentován). Výsledky takovýchto aktivit v oblasti veřejného pohoršení v ČR by však nepřineslo větší efekt. Zabralo by jen tam, kde by se dotyční nechali přesvědčit. Není to ale systémový přístup. Podobnou aktivitu jsme zažili v tomto roce v Praze také. Ta se však omezila jen na krátké období před volbami do sněmovny. Cílem byla spíše medializace nové politické strany, nežli skutečný pokus věci řešit.

 

Jak řeší problémy s tímto druhem veřejného pohoršením státy západní Evropy?

Např. v Británii mají obce možnost se dovolat pestré palety alternativních trestů preventivní povahy. Jeden z nich je zákaz vstupu do určité lokality, kde vznikají problémy. Neuposlechnutí tohoto rozhodnutí je již trestným činem a může vést na základě trestního a pořádkového zákona i k odnětí svobody.

 

Irsko zvolilo cestu kombinace občanskoprávní prevence s případně následnou trestně-právní represí. Existuje „nařízení o společensky škodlivém chování“; na základě tohoto zákona je možné s osobou, která se svým chováním provinila proti pravidlům klidného soužití, dohodnout alternativní řešení namísto klasického trestu. Takové řešení má povahu je občansko-právní, avšak porušení dohodnutých podmínek může mít již trestně-právní následky.

 

Ve Švédsku trestní zákon obsahuje skutkovou podstatu „obtěžování". Tu svým jednáním může naplnit i osoba, která se dopouští hlasitého projevu nebo jiného bezohledného jednání a obtěžuje druhé.

 

Je tedy patrné, že v některých státech západní Evropy přistupují k řešení uvedeného problému pomocí hrozby odnětím svobody (uvězněním).

 

Lze použít podobná opatření i u nás?

Přijmout takovýto represivní přístup u nás je možné, podmínkou by byla kodifikace nových skutkových podstat do trestního zákona s tím, že o vině a trestu za tyto činy by napříště rozhodovaly soudy.

Za zmínku stojí skutečnost, že v našem trestním řádu se u trestů s nízkou trestní sazbou trest podmíněně odkládá. To znamená, že by podobné tresty v prvé řadě byly spíše jen hrozbu. Domnívám se také, že často zmiňované klišé o tom, že by si uvedené osoby rády šly do vězení odpočinout je mylné. Stávající nabízená pomoc ze strany obce (alespoň v Praze) je mnohem komfortnější.

Jistě by tedy nebyl problém, zavést v trestním řádu nové skutkové podstaty, nicméně bych považoval za vhodné o tom nejdříve vést odbornou i veřejnou diskusi.

 

Otázkou je totiž zda a koho tyto přestupky pohoršují, kolik lidí to skutečně vnímá jako problém nutný v krajním případě kriminalizovat a kdo to vnímá jako přirozenou (byť nepříjemnou) součást svobodné společnosti, popř. jako jistý bonus, který dává v podstatě bohatá a svobodu respektující společnost těm, kteří na tom nejsou dobře (ať již vlastní vinou, nebo okolnostmi na které neměli vliv).

 

Pomohou průzkumy veřejného mínění? Jejich výpovědi jsou nejisté. Vezměme jeden nedávný pražský výzkum vycházející ze spontánních odpovědí (tj. bez nápovědy a nabízených možností) na otázku, co by se mělo zlepšit. V tomto případě považovalo bezdomovectví za problém 3-6 procent respondentů. Narkomani pak vadili 1- 5-ti procentům respondentů (větší celky vykazují nižší hodnotu).

Pokud jsou ale na výběr konkrétní témata, pak např. jako důležitý problém neopomene zaškrtnout otázku žebráctví a bezdomovectví cca 40% respondentů. Nutno ale dodat, že u takto pokládaných otázek neklesne počet kladných odpovědí pod 20% u žádné otázky týkající se bezpečnosti a pořádku.

 

Ať již jsou problémové osoby na veřejných prostranství skutečným nebo jen malým problémem pro část veřejnosti, jsou rozhodně lákavým tématem pro řadu politiků jak dále oslovit potenciální voliče.

 

Jinou otázkou je, zda jsou společnost a média schopna racionálně diskutovat o veřejném pořádku a problémových osobách na veřejných prostranstvích. Otevření těchto témat totiž pravidelně vede mnohé publicisty, některé politiky a politické aktivisty k negativistickým mediálním exhibicím. Příkladem může být nedávno medializované heslo socialistů "Pryč s narkomany, bezdomovci a hernami", které ČSSD v záři vyvěsila na Praze 5 v rámci komunální kampaně (a poté stáhla). V reakcích bylo možné číst takové výrazy jako "fašistoidní slogan" nebo "rasistické heslo". Podobně v případě Centra integrované pomoci v rámci Akčního plánu MHMP pro bezdomovce se bylo možné dočíst, že se jedná o "koncentrační tábor" nebo "lágr". Média jako zesilovač negativních informací a poskytovatel prostoru zejména zkresleným informacím může v této oblasti jakékoliv racionální argumenty značně potlačit

 

Závěr

Pokud jde o bezdomovce, pražský program pro léta 2010-2013 je aktivní, vstřícný a napomáhá situaci řešit. Rozhodně nebude zapotřebí zvyšovat legislativní úsilí pro všechny druhy přestupků. Pokud však budeme chtít účinně vymístit z nějakých lokalit (agresivní) žebráky, opakovaně se vyskytující opilce, nebo lidi aplikující si drogy (ať již jsou bezdomovci, či nikoliv) s tím, že nemají na pokuty a tím jsou prakticky nepostižitelní, řešení zde existuje. Je možné si vzít příklad z některých legislativních opatření uplatňovaných v západní Evropě. Konkrétní opatření by měla být komunikována s veřejností s tím, že riziko zneužití tématu bude vždy existovat a to jak ze strany politických oponentů, tak některých publicistů.

 

Pozn.: program MHMP pro bezdomovce 2010-2013

zahrnuje následující opatření:

1. Vyhledávání bezdomovců (již v roce 2007 vznikla bezdomovecká mapa).

2. Vysílání terénních pracovníků, kteří se snaží přemluvit bezdomovce, aby prošli resocializačními kurzy. Jen za minulý rok se povedlo zaměstnat a ubytovat 500 bezdomovců.

3. Zaměstnávání bezdomovců v pracovních četách.

4. JOB centra umožňují najít bezdomovcům práci a ubytování.

5. Loď pro bezdomovce a ubytovny nabízející služby bezdomovcům, kteří se chtějí resocializovat.

6. Pojízdná ambulance monitorující zdravotní stav bezdomovců.

7. CIP - centrum integrované pomoci. Tato služba je určena bezdomovcům, kteří jsou odmítnuti jinými útulky např. pro značnou podnapilost (tito lide mají pak jedinou možnost, jít ležet do parku nebo do prostředku veřejné hromadné dopravy). Toto místo by teprve mělo vzniknout. Vždy by bezdomovce mělo přijmout a umožnit jim důstojné přenocování a teplou polévku. V plánu je i nabídka dopravy bezdomovců do CIP a to na základě dobrovolnosti.