Přímá volba prezidenta - pro a proti (7.2.2012)
Dne 8.2.2012 bude Senát projednávat změnu Ústavy - přímou volbu prezidenta. To je mediálně populární téma zejména tím, že se objevuje jako přání veřejnosti. Na druhé straně je postoj většiny odborné veřejnosti k této změně Ústavy kritický nebo přímo odmítavý. Text ústavní novely, schválený v Poslanecké sněmovně, považuje většina odborníků za projev ohrožení stability ústavy, ke kterému neexistují skutečné důvody. Jaké jsou argumenty proti a pro přímou volbu prezidenta?
Níže je uveden katalog názorů na přímou volbu prezidenta ČR. Je komentován zejména stávající předklad, který přichází do Senátu z Poslanecké sněmovny.
Ústavní komise
Senátu a stanoviska odborníků
Stálá
komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury (jejímž jsem členem) jednala o
přímé volbě prezidenta republiky mnohokrát. Ve svých usneseních poukazovala na
absenci věcných důvodů k provedení takto významné ústavní změny, resp. na
nedomýšlení jejích důsledků. V roce 2011 na toto téma také uspořádala
spolu s ústavně-právním výborem Senátu konferenci
http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=59309&id_var=50260
.
Ústavní
komise také uspořádala v lednu 2012
anketu
mezi ústavními experty ze všech čtyř právnických fakult. Získala 16
vyjádření a ve většině stanovisek lze nalézt v různé míře naléhavost varování
před:
(a)
vychýlením rovnováhy mezi mocemi -
přímý mandát v kombinaci s dosavadními prezidentskými kompetencemi a tradicí
tolerance vůči jejich rozšiřujícímu výkladu zakládá možnost vzniku
„prezidentské moci“, konkurující vládě a v menší míře též Parlamentu, který
ztratí monopol přímé demokratické legitimity;
(b)
přímo legitimovaný prezident nebude mít
jiné možnosti mocenského působení, než omezování jiných ústavních orgánů,
zejména vlády, v našem systému už tak dosti slabé;
(c)
zmnožuje
se počet přímých voleb (již nyní jich je pět [z toho jedny dvoukolové], ČR
ocitne ve stavu téměř trvalé volební kampaně – oslabí to schopnost vlády
vládnout ve stálé obavě ze ztráty voličské podpory a nejspíše sníží i voličskou
účast;
(d) prezidentské volby budou svědčit
kandidátům negativně se vyhraňujícím vůči vládě, resp. vládní sněmovní většině
–
nemohou slibovat o mnoho více, než
čemu zabrání; budou-li slibovat více, budou voliči nutně zklamáni, ledaže
by k plnění volebních slibů byly využívány vazby k politickým stranám;
(e)
volební kampaň vyžaduje
finanční a
organizační zajištění, kterým disponují především politické strany, takže
naděje na oslabení moci politických stran se nejspíše ukáže nedůvodnou; naopak
parlamentní volba T. G. Masaryka, E. Beneše nebo V. Havla ukazuje, že volba
parlamentní nemusí vést ke zvolení kandidátů stranických.
K
dané problematice vydala Komise pro Ústavu dne 31.1.2012 podrobnější stanovisko.
To lze nalézt na http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=63344
Vychýlení ústavní
rovnováhy
Jako
nejvážnější obava z per ústavních právníků se objevovalo "vychýlení
ústavní rovnováhy". Níže jsou některá sdělení na toto téma.
Důležitou
hodnotou ústavního práva je jeho
stabilita.
Ve stabilním ústavním rámci je menší riziko konfliktů, protože vztahy mezi
jednotlivými ústavními orgány jsou dlouhodobě ustalovány.
Zavedení
přímé volby prezidenta republiky
může
nevhodným způsobem vychýlit rovnováhu mezi ústavními orgány. V systému
parlamentní vlády náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je
reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však
určena k provádění vlastní politiky. Tuto skutečnost Ústava respektuje a
prohlašuje prezidenta výslovně za neodpovědného z výkonu funkce (čl. 54 odst.
3), přičemž za většinu rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4).
Zatímco poloprezidentská republika s konkurencí mezi prezidentem a vládou počítá, v parlamentní republice projevy samostatné politické linie prezidenta působí těžkosti. Ty se pravděpodobně zhorší, posílí-li se pozice prezidenta zvýšením jeho legitimity přímou volbou. Lapidárně řečeno: „Pane premiére, já tu smlouvu neratifikuji, mě volilo 65 % voličů, vás jen něco přes 20 %, takže já lépe než vy reprezentuji vůli lidu“ [J. Wintr].
Ústavně
zakotvená forma vlády představuje ucelený, vnitřně mnohostranně propojený
systém, ve kterém by přímá volba prezidenta republiky byla systémově cizorodým
elementem [J. Gronský].
Projednávaný
návrh přímé volby prezidenta republiky je vychýlením směrem k poloprezidentskému
systému, který nemá v České republice tradici, a obsahuje v současném
krizí ohroženém světě řadu rizik [J. Jirásek].
Text
ústavní novely, schválený v Poslanecké sněmovně, považuji za projev
ohrožení stability ústavy, ke kterému neexistují skutečné důvody [J.
Syllová].
Úkolem
prezidenta je reprezentovat stát dovnitř i navenek, v čemž mu pomáhají i
jeho tradiční prerogativy, například ústavně zakotvená neodpovědnost.
Z toho však vyplývají i jeho limity: zásadně nemá formulovat a prosazovat
vlastní politiku, nemá mít vlastní politický program. V opačném případě by
vlastně vytvářel
alternativní mocenské
centrum a soupeřil s vládou na jejím hřišti, ovšem v podivném
postavení hráče, jehož fauly se nesmějí pískat. Přímá volba prezidenta takovému
vývoji nahraje: těžko si představit volební kampaň bez volebního programu a
slibů voličům, které se úspěšný kandidát následně bude snažit plnit, aby měl
šanci na znovuzvolení.
Dělba
moci v ústavním systému představuje hru s nulovým součtem: pokud
jeden aktér posílí, může se tak stát pouze na úkor jiného, resp. jiných.
Navrhovanou změnou bezesporu nejvíce utrpí postavení vlády, které je už tak
v České republice z komparativního hlediska neobvykle slabé, zejména
kvůli tradiční dominanci Poslanecké sněmovny. Napříště by musela čelit ještě
většímu zasahování prezidenta republiky, disponujícího vůbec nejsilnější
legitimitou ze všech ústavních orgánů, proti čemuž nemá žádné účinné nástroje. [M.
Antoš]
Argumenty pro přímou
volbu (stručně)
1.
Občané si to přejí
2.
Může více přitáhnout občany k zájmu o veřejné dění
3.
Je více demokratičtější
4.
Došlo by alespoň k posílení přímé demokracie
5.
Je zde přání aby alespoň hlava státu zůstala nezkalená tzv. "špínou
politiky"
6.
Přímá volba prezidenta potlačuje vliv politických stran na volbu, zvolený
kandidát je sice podporován politickou stranou či stranami, musí ale současně
respektovat širší zájmy občanů
7.
Přímo zvoleným prezidentem nebude nevýrazný kandidát politické strany ale
charismatická osobnost
8.
Prezident má sehrávat integrující roli ve společnosti a je proto lepší, když
reprezentuje většinu občanů než jen aktuální většinu v Parlamentu
9.
Přímá volba by mohla být jednou z brzd a protivah, která by zkvalitnila
český politický systém
10.
Omezuje se riziko patové situace
11.
V řadě demokratických států Evropy a světa je prezident volen přímo občany a to
i v zemích, jejichž ústavní zřízení je uspořádáno ve formě parlamentní
republiky
Argumenty pro
přímou volbu (komentované)
1. Občané si to
přejí.
To
je bezpochyby pro řadu politiků dostatečný důvod pro získání přízně voličů.
V
probíhající debatě o přímé volbě lze nalézt dvě poměrně vyhraněné skupiny
zastávající opačné názory. Žurnalisté a média, zastupující veřejné mínění, jsou
pro. Ústavní právníci, politologové a političtí analytici jsou pro ponechání
stávajícího stavu beze změn a většinou proti přímé volbě. Médiím se nelze
divit. Při přímé volbě bude jejich vliv na výsledek mnohem větší a s nadsázkou
lze říci, že „prezidenta budou volit média" [T. Jirsa].
Pokud
jde o veřejné mínění, zde může mít vliv
forma
otázky v průzkumu.
Domnívám
se, že pokud veřejnost dostane otázku "co by měla dělat vláda
prioritně", nebo "co by měla dělat vláda aby se nám žilo v budoucnu
lépe", či jinou podobnou, obávám se, že přímá volba nebude mezi první
desítkou. Pokud ale dostanete otázku jste pro přímou volbu, pak zřejmě většina
odpoví ano. To je stejné jako v případě jednoho předvolebního průzkumu v Praze.
V něm odpovědi vycházející ze spontánních reakcí (tj. bez nápovědy a nabízených
možností) na otázku, co by se mělo zlepšit, považovalo např. bezdomovectví za
problém 3-6 procent respondentů. Narkomani pak vadili 1- 5-ti procentům
respondentů. V jiném průzkumu na stejném počtu obyvatel však bylo na výběr jen
několik konkrétních a témat z oblasti bezpečnosti a pořádku. Výsledkem bylo, že
"žebráctví a bezdomovectví" získalo 40 % kladných odpovědí a pod
20 % nebyla žádná odpověď u ostatních otázek. Jaká byla mediální
interpretace? Všechna média uváděla (a řada z nich opisovala), že 40 %
Pražanů je proti bezdomovcům (nebo podobně). Nikoliv, že to vadí cca 5-ti
procentům obyvatel. K podobné manipulaci, domnívám se, dochází i u přímé volby.
U jiných záležitostí dostávám také v podstatě větší množství reakcí z
veřejnosti nežli u přímé volby prezidenta.
Dalším
faktorem je, že
dotázaní nemají možnost
si vyslechnout názory odborné veřejnosti (ať již z důvodů zaneprázdněnosti
novinářů a publicistů jinými zajímavějšími tématy, nebo nedostatkem času
čtenářů či posluchačů).
Příklad
jakým může názor odborníků ovlivnit mínění o přímé volbě dokládá např. debata v
aule Právnické fakulty MU v Brně dne 6.11.2011 v rámci Masarykových debat. Té
se zúčastnilo cca 400 lidí. Na začátku debaty bylo 47 % lidí pro
přímou volbu, 37 % proti, a 16 % procent nevědělo. Na konci debaty pro
35 %, proti 56 % a 9% nevědělo. Vyhrála tedy nesouhlasná
strana, zvýšil se počet odpůrců přímé volby o 19 procentních bodů.
http://www.masarykovydebaty.cz/cesky-prezident-by-mel-byt-volen-primo/
Jiný pohled na pojem "přání voličů"
může dát příklad Švédského referenda k pravostrannému provozu na silnicích. V
roce 1955, občané rozhodovali o tom, zda by země neměla přejít z levostranného
provozu dopravy na pravostranný. Přes 82 % se vyslovilo pro zachování
levostranné. Protože referendum je ve Švédsku jen poradní, zákonodárci moudře
rozhodli pro změnu a 3. září 1967 auta začala jezdit vpravo. Dnes bychom
nenašli Švéda, který by nebyl vděčen parlamentu, za to, že neuposlechl veřejném
mínění a že Švédsko jezdí stejně jako celý zbytek světa. To ale zřejmě nebude
zcela stejný případ jako u přímé volby.
Klíčovým
argumentem zastánců přímé volby v minulosti i nyní bylo přání voličů. Jde
však o to,
proč chtějí občané prezidenta
republiky volit přímo. Je docela dobře možné, že s tím spojují jeho
vůdčí roli v ústavním systému, tedy představu, že jimi zvolený prezident
bude v ČR vládnout. Takovýto koncepční posun k poloprezidentské formě
vlády však nikdy nebyl navrhován. Naopak, mnozí zastánci přímé volby jsou
současně kritiky aktivních vstupů obou dosavadních prezidentů republiky do
politických procesů, případně extenzivní interpretace prezidentských
kompetencí: přímá volba má však potenciál počet a razanci takových zásahů
zvýšit a nadto je legitimizovat odkazem na silný mandát od občanů.
Podobné
průzkumy veřejného mínění, kdy dotázaní nemají možnost vyslechnout si názory
odborné veřejnosti, protože mediální bossové na jejich pořádání nemají zájem,
jsou manipulativní, jsou za nimi zištné obchodní zájmy, nikoliv snaha po
zdokonalení našeho ústavního systému.
2. může více
přitáhnout občany k zájmu o veřejné dění.
To může platit dočasně, avšak vzhledem k
tomu, že by to byly další již šesté cyklické volby tak je tu spíše možnost že
by se ochota chodit k volbám časem spíše snížila.
Je
také otázkou, co si od přímé volby lidé slibují. Pravděpodobně se jedná o
získání určitého vlivu na fungování státu. Tedy otevření politiky, aby přestala
být doménou "uzavřených politických skupin". Nabízí se otázka, zda
toho může být za pomoci předloženého návrhu dosaženo. Lze konstatovat, že tohoto
cíle bude dosaženo jen velmi obtížně. Návrh počítá s relativně uzavřeným
způsobem nominace kandidátů. Privilegovaní zůstanou zástupci parlamentních stran,
naproti tomu voliči budou moci svého kandidáta postavit teprve tehdy, získá-li
podporu 50 tisíc občanů. Toto číslo je poměrně vysoké a otevření nominace
příliš nepřeje.
Může
se tedy ukázat, že ve veřejnosti nastoupí určité rozčarování v momentu, kdy se
potvrdí, že je možné vybírat, ale pouze z kandidátů určených politickými
stranami.
3. je více
demokratičtější, podporuje demokracii
Deklaruje
se zejména prohloubení přímé demokracie větším zapojením občanů, voličů na
správě veřejných věcí. Tím by občané, voliči mohli získat větší pocit
sounáležitosti
Přímá
volba je bezpochyby demokratičtější ve smyslu zapojení více občanů do volby.
Nicméně pokud jde o míru demokratického charakteru státu není možno shledat, že
by každý parlamentní systém s nepřímou volbou hlavy státu byl obecně méně
demokratický než parlamentní systém s přímou volbou prezidenta.
Vždy
je míra demokratičnosti závislá na detailech každého ústavního uspořádání a
v mnoha případech i na ústavních zvyklostech určitého regionu. Nelze říci,
že by Rakousko s přímou volbou prezidenta bylo demokratičtější zemí než
Německo, kde hlavu státu volí parlament.
4. Přímá volba by
posílila formu přímé demokracie. K
nejstarším politicko-filosofickým sporům patří otázka, zda je to žádoucí. Je
skutečně přímá demokracie ideál, ke kterému chceme směřovat?
Poměrně
zajímavou sondu do přímé demokracie a jejich limitů uvádí americký politolog
Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody. Podle něj větší podíl přímé
demokracie paradoxně vede k podkopání tradiční autority a triumfu organizovaných
zájmových skupin, to vše ve jménu „lidu". Ač bylo původním úmyslem vymanit
politiku z nežádoucího vlivu velkého byznysu, stala se z přímé demokracie
aréna, v níž si mohou dovolit hrát jen ti nejbohatší jednotlivci a zájmové skupiny.
Výsledkem je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat
respekt občanů. Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem dosáhla ve
všech pokročilých demokraciích nejnižšího bodu. Zvlášť pozoruhodné je, jak
prokazuje jeden průzkum za druhým, že když se dnes zeptáte Američanů, kterých
veřejných institucí si nejvíc váží, na prvních místech jsou vždy tyto tři:
Nejvyšší soud, armáda a Federální banka. Mají jedno společné: jsou naprosto
nezávislé na tlaku veřejnosti.
5. je zde přání
aby alespoň hlava státu zůstala nezkalená tzv. špínou politiky
.
Mám
za to, že jako dostatečná pojistka proti nelichotivému obrazu přímého přenosu
české parlamentní kultury by daleko spíše posloužilo schválení tzv. stykového
zákona, s nímž ostatně Ústava v čl. 40 výslovně počítá. Odstranily by se
tak nesmyslné diskuse např. nad otázkou veřejného či tajného hlasování a pokud
by navíc řídící společné schůze dokázal vést jednání důstojně, tato námitka by
zcela odpadla.
To,
že jednotliví kandidáti a frakce, které je nominují, vždy budou „obchodovat“
s vzájemnou podporou, je zcela přirozené, a není na tom ani nic a priori
špatného. K podobným dohodám navíc nepochybně bude docházet rovněž ve
volbách přímých, a to již ve fázi podávání návrhů, kde samozřejmě jednotlivé strany
budou muset velmi vážit, která osoba má reálnou šanci na zvolení a bude
racionální, pokud např. některý kandidát bude společně navržen několika
stranami s tím, že strany si svoje vzájemné ústupky budou různě
kompenzovat. Nemluvě o dohodách pro druhé kolo voleb – viz ostatně zkušenosti
ze senátních voleb [V. Šimíček].
Volají-li
nezávislí žurnalisté a veřejné mínění po oddělení politiky od byznysu, je
protimluv podporovat přímou volbu prezidenta. Cena celostátní prezidentské
kampaně bude v desítkách milionů korun a je iluzorní si myslet, že se bez ní
kandidáti obejdou. Lze si pak představit, že jednoho kandidáta bude podporovat
pan Bakala, protikandidáta pan Babiš a Černého koně vzadu pan Kelner. Přispějí
na kampaň pánové Pitr u Kožený? [T. Jirsa]
Příklady
francouzských prezidentů J. Chiraca a F. Mitteranda, kteří byli zvoleni v přímé volbě, svědčí i o opaku, ukázalo se,
že byli účastníky korupčních skandálů.
6. Potlačení
vlivu politických stran
Tato
výhoda se obvykle se prezentuje tak, že přímá volba prezidenta potlačuje vliv
politických stran na volbu; zvolený kandidát je sice podporován politickou
stranou či stranami, musí ale současně respektovat širší zájmy občanů. Dále pak
se uvádí výhoda při potlačování "vlády stran" a to prostřednictvím
suspenzivního veta vůči zákonům, možnost návrhů na zrušení zákonů či jejich
jednotlivých ustanovení u Ústavnímu soudu nebo uplatnění své pravomoci při
ratifikaci mezinárodních smluv.
Potlačení
vlivu politických stran není zcela jisté viz následující bod. Dále, přímé volby
vytvářejí spíše soupeřící bloky politických stran, jak dokládají zkušenosti
Rakouska, Polska nebo Slovenska, čili kopírují soutěž politických stran (bloků,
koalic). To ukázaly např. volby prezidenta B. Komorowského v Polsku.
Strany
kandidují do přímé volby zpravidla své lídry, kterým připisují největší šanci
uspět. Lídři jsou ale právě ztělesněním politické linie strany.
7. Přímo
zvoleným prezidentem nebude nevýrazný kandidát politické
strany ale charismatická osobnost;
nebo také, prezidentem by
měla být zvolena silná (charismatická) osobnost, která dokáže oslovit občany
napříč politickým spektrem.
Tuto
tezi považuji za neudržitelnou a neodůvodnitelnou ani komparativní argumentací.
I v případě přímé volby prezidenta nepochybně budou sehrávat rozhodující
roli nejsilnější politické strany, které budou nominovat svoje kandidáty.
Voličský elektorát je totiž dlouhodobě rozdělen na stálé voliče, fluktující
voliče a „nevoliče“. Pokud vycházíme z toho, že cca 40-60 %
elektorátu, kteří k celostátním volbám skutečně chodí, představují
stabilní voliče politických stran, je zřejmé, že tito voliči budou rozhodující.
K tomu, aby byl někdo ve dvoukolovém většinovém systému zvolen, potřebuje
určitou minimální předběžnou podporu cca 20 % voličů s tím, že se ve
2. kole pokusí oslovit voliče další, kteří ho budou vnímat jako druhou volbu
(„menší zlo“). Takovouto záruku však svým kandidátům mohou nabídnout jen
politické strany. Byť uznávám, že pozitivním efektem přímé volby by měla být
snaha těchto stran nominovat typově takové kandidáty, kteří dokáží oslovit i
jiné voliče, než jsou její stálí voliči. Tato motivace ve volbách nepřímých
není tak silná.
Jinak
řečeno, je naivní se domnívat, že se v přímé volbě stane prezidentem
republiky Karel Gott, Tomáš Halík nebo Zdeněk Svěrák. Tito kandidáti by totiž
měli šanci, nicméně pouze tehdy, pokud je bude podporovat některá ze silných
politických stran. Tyto strany je však stejně tak mohou podporovat ve volbách
nepřímých, pokud si je skutečně přejí do této funkce dosadit.
Nemluvě
o tom, že každý z kandidátů potřebuje finanční a organizační zázemí. U
kandidátů politických stran se přes veškeré známé výhrady jedná o zázemí
transparentní. U tzv. nezávislých kandidátů vyjadřuji silné obavy, které
finančně silné subjekty a z jakých motivů je budou podporovat („návratnost
investice“). Připomínám, že náklady na celostátní volby půjdou do desítek
miliónů a jedná se proto o kvalitativně odlišnou situaci než u voleb senátních,
kde se v jednotlivých obvodech jedná jen o statisíce.
Zavedením
přímé volby prezidenta tak v konečném důsledku může být zvolen kandidát
daleko méně transparentním způsobem a jeho integrující roli rovněž nelze
očekávat.
Postačuje
se ostatně porozhlédnout po okolních státech, které přímou volbu mají či ji
nově zavedly. Domnívám se, že zkušenosti těchto zemí empiricky potvrzují, že
přímo zvolený prezident (1.) je zvolen pouze tehdy, je-li nominován a má-li
podporu silnými politickými stranami, (2.) rozhodně není více charismatickým a
integrujícím osobnostním typem než prezident zvolený nepřímo [Šimíček].
8. Integrující
role prezidenta
Tato
výhoda se obvykle se prezentuje tak, že prezident má sehrát integrující roli ve
společnosti, a je proto lepší, když reprezentuje většinu občanů než jen většinu
v Parlamentu
To
je do jisté míry pravda, otázkou ale zůstává, zda se na naší politické scéně
objeví osobnost, která bude schopna tuto roli plnit alespoň vzdáleně podobným
způsobem, jako tak činili předchozí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus
(rozhodné v jeho prvních misích). Je nutno podotknout, že ve své době měli oba
silný bonus který jim dávala doba přechodu od totality. Dále, vždy se může
nalézt menšina nespokojených s danou volbou, která je schopna vyvolat silný
efekt dezintegrace.
9.
Přímá volba by mohla být
jednou z brzd
a protivah, která by zkvalitnila český politický systém
Opak
je pravdou, spíše by jej rozkolísala, viz výše: "Vychýlení ústavní
rovnováhy". Mimoto dostatečnou brzdou je Senát.
10. Odstraňuje hrozbu
patové situace
Přímá
volba by měla omezovat rizika patové situace, kdy členové parlamentu
z důvodu silně polarizovaného stranického prostředí nejsou schopni se
dohodnout a zvolit kandidáta na prezidenta většinově přijatelného. Při přímé
volbě je riziko nezvolení prezidenta dosažením stejného počtu hlasů minimální.
To
sice teoreticky hrozí, přesto se domnívám, že to není tak horké. Žádný pat v
minulosti netrval příliš dlouho. Navíc vždy nastupují další kola a volby. Jako
příklad těch obtížnějších ale uskutečněných voleb lze uvést rok 2003, kdy byl
zvolen Václav Klaus až ve třetím kole třetí volby (celkem 9 volebních kol),
a rok 2008 kdy byl zvolen ve třetím kole druhé volby (6 volebních kol).
Na
druhé straně u přímé volby stoupne riziko volebních stížností k soudu,
protože je do přímé volby zapojeno cca 8 miliónů voličů. Počet volebních
stížností po přímých volbách v ČR zejména v poslední době roste.
11. V řadě
demokratických států Evropy a světa je prezident volen přímo občany
,
a to i v zemích, jejichž ústavní zřízení je uspořádáno ve formě parlamentní
republiky. K takovým státům patří např. Rakousko, Irsko, Island, Finsko a
Portugalsko. Ve střední a východní Evropě došlo od počátku 90. let 20. století
k zavedení přímé volby prezidenta v naprosté většině států, např. na Slovensku,
v Polsku, v Litvě, ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Rumunsku a v Bulharsku.
Konkrétně,
přímá volba prezidenta je v rámci 27 států EU stanovena ve 12 státech,
v 8 z nich je prezident republiky volen nepřímo, 7 je monarchií.
Výrazně mezi nimi převažuje parlamentní forma vlády, a to i tam, kde je
prezident republiky volen přímo (ze sousedních států Slovensko, Polsko,
Rakousko).
Zastánci
přímé volby někdy argumentují tím,
že je
zavedena i v jiných evropských státech s parlamentní formou vlády,
aniž by to vedlo k příliš silnému postavení prezidenta republiky nebo
působilo nějaké obtíže ústavnímu systému. To může být pravda; situaci
v těchto zemích je však nutné zkoumat komplexně. Často uváděným příkladem
je Rakousko, kde je vzdor přímé volbě i vstřícné ústavní úpravě faktické
postavení prezidenta relativně slabé. Jednoznačným důvodem je však desítky let
trvající vláda velké koalice, disponující pohodlnou ústavní většinou
v parlamentu. Pokud by se za této situace prezident pokusil využít svého
postavení a nějakým způsobem vzdoroval vládě, vládní strany by tomu mohly
snadno – a jednou pro vždy – čelit změnou ústavy, což vedlo rakouské prezidenty
k určitému sebeomezení. Situace v České republice, kde se –
s výjimkou tohoto volebního období – vlády opíraly jen o těsnou většinu
nebo byly přímo menšinové, je však výrazně odlišná. Takto vzniklého prostoru
měli oba dosavadní prezidenti České republiky tendence využívat a své úzce
vymezené ústavní postavení opakovaně a vědomě překračovali, někdy i
s přivolením Ústavního soudu. K tomu – vedle jejich osobnostních
charakteristik – navíc výrazně přispívaly také československé ústavní tradice.
Někteří autoři proto dospěli až k závěru, že se naše forma vlády – bez ohledu
na ústavní text – blíží fungování poloprezidentského systému. [M. Antoš]
Argumenty proti
přímé volbě (stručně)
1. vychýlení rovnováhy mezi
mocemi a vnášení nestability
2.
Nemá tradici
3.
Přinesla by již další šesté cyklické volby
4.
Neřeší naše skutečné problémy, ani problémy ústavní
5.
Nesplní naděje do ní vkládané
6.
Přinesla by další výdaje
Argumenty proti
přímé volbě (komentované)
1. Vychýlení
rovnováhy mezi mocemi a vnášení nestability
Diskutovaná
změna Ústavy povede k vytvoření nového mocenského centra. Protože ústavní
systém je uzavřený systém, posílit v něm může jeden činitel pouze
na úkor jiného činitele. Jestliže posílí prezident, oslabí vláda. Jinak řečeno,
s úřadem přímo voleného prezidenta vznikne další mocenské centrum, které může
oslabovat již tak slabé české vlády
Bude-li prezident chtít
prosazovat svůj program, bude jej moci chránit spíše blokováním činnosti vlády
v případě, kdy budou mít odlišné politické orientace. Ústavní systém se sice
nemá vyhýbat konkurenci a střetu, ale na druhé straně má vytvářet podmínky pro
pozitivní prosazování programu, nikoliv pro bojkot a paralýzu.
Přímá
volba posiluje tendence, kdy se náš ústavní systém chová jako parlamentní či
poloprezidentský v závislosti nikoliv na politické situaci, ale na
osobnosti jednotlivých ústavních činitelů. Zdrženlivá osobnost ve funkci
prezidenta bude znamenat fungování systému jako systému parlamentního, aktivní
osobnost jej posune směrem k systému poloprezidentskému.
Vnesení nestability
vzhledem ke slabé vládě a větší legitimitě prezidenta
může spočívat v
následujícím:
Pokud skutečně vyhraje
opoziční kandidát, je v jistém smyslu zavázán plnit své předvolební sliby.
Protože však nemá exekutivní pravomoci, bude především vládě znepříjemňovat
život. Jak víme i z našich reálií, ústava k tomu dává prezidentovi
dostatek nástrojů a přímá volební podpora nadpoloviční většiny občanů mu ještě
dodává silnou legitimitu. Připomeňme, že může vetovat zákony, vetovat zákon o
stát. rozpočtu, může podávat návrhy na přezkoumání zákonů Ústavním soudem,
projednávat smlouvy, jmenovat premiéra dle svého uvážení.
V nejhorším
případě nový prezident vládu zcela paralyzuje. Aby se tomu vláda vyhnula, snaží
se během volební kampaně voliče nedráždit, což ji ovšem také paralyzuje. Obecně
permanentně probíhající volební kampaň vždy brání vládě provádět ambicióznější
politiku.
Naproti
tomu prezident volený v parlamentu, v němž má vláda většinu, vzejde
pravděpodobněji z vládního tábora. Nebude to zpravidla lídr strany,
neprobíhá volební kampaň, a tak nemusí zaujímat zásadní politické postoje,
nebude mít nezávislou legitimitu ani potřebu konkurovat vládě. Spíše se smíří
s rolí reprezentanta státu a moderátora politických konfliktů, jež
prezidentovi parlamentní republiky přísluší
Prezidentské volby také mohou dokonce vnitřně štěpit vládní koalici [J. Wintr]
2. Přímá volba
prezidenta v České republice nemá tradici
.
Neodpovídá tomu ani
celek našeho ústavního systému.
Přímou volbou dojde k narušení ústavního pořádku
tj. tradičního parlamentarismu vycházejícího již ze zkušenosti první republiky.
Výkonná moc by se rozštěpila mezi vládu a prezidenta (viz výše). Ústava ČR
existuje cca 20 let a v některých případech by možná zasloužila revizi. Ta
se však nemůže zakládat na momentální politické potřebě. K opravám Ústavy ČR je
možné přistoupit po několikaleté expertní debatě. Ústava by se neměla měnit jen
na základě hnutí mysli
(Rekapitulace
dalších možných změn Ústavy http://www.skaloud.net/clanky/stanoviska/tridena-stanoviska/politika-obecne/navrh-zmeny-ustavy-v-senatu-a-rekapitulace-dalsich-moznych-zmen-ustavy-28-4-2005/
)
3. Další šesté
volby, permanentní volby
Přibyly by další už šesté volby (Dnes již volíme
sněmovnu, Senát /dvě kola/, Evropský parlament, zastupitelstva obcí a
zastupitelstva krajů. Prezidentské volby mají pětiletou periodu, a tak by je
bylo složité svázat s jiným volbami, aby se mohly konat společně. Pouze
evropské volby se konají jednou za pět let, jejich termín ale prezidentským
volbám přizpůsobit nelze a opačně je to také těžko představitelné).
Návrh
v tomto ohledu pokračuje v neblahé praxi a tím, že volební období ani
termín voleb nespojuje s žádným jiným orgánem, problém dál prohlubuje.
Volby by se tak napříště měly konat průměrně každých 10 měsíců, tedy dokonce
častěji než jednou za rok. To by znamenalo prakticky nepřetržitou volební
kampaň, což nepřispívá stabilitě vládnutí a přijímání strategických rozhodnutí.
České republice se konají nejméně jedny celostátní volby vždy každý sudý rok. Kromě toho se jednou za pět let konají celostátní volby do Evropského parlamentu. Zavedení přímých prezidentských voleb, navíc za situace, kdy nedojde ke změně pětiletého funkčního období, bude reálně znamenat, že se vyplní i roky liché a i z nich se stanou roky volební. To samozřejmě znamená nejen únavu voličů, nýbrž především znehybnění fungování státu, kdy politicky kreované státní orgány budou mít s blížícím se termínem voleb pochopitelně ještě větší nechuť prosazovat jakákoliv nepopulární, byť potřebná, opatření. V době hospodářské krize je toto riziko samozřejmě ještě výrazně citelnější než v období stability [V. Šimíček].
4. Neřeší naše
opravdové problémy
Největší
problémy leží mimo pravomoci presidenta (nezaměstnanost, bydlení, kriminalita,
konkurenceschopnost). Přímá volba prezidenta republiky nepředstavuje ani řešení
žádného z problémů, které má český ústavní systém.
5. Nesplní
naděje do ní vkládané
Obsahem
volební kampaně jsou nutně zásadní politická témata; kandidáti jsou nuceni
k nim zaujímat postoje, ačkoli nebudou mít na vládní politiku přímý vliv.
Nemohou slibovat o mnoho více, než čemu zabrání; budou-li slibovat více, budou
voliči nutně zklamáni, ledaže by k plnění volebních slibů byly využívány vazby
k politickým stranám.
Navíc
zástupci parlamentních stran budou mít při nominacích privilegovaní. Ve
veřejnosti může dojít k rozčarování v momentu, kdy se potvrdí, že je možné
vybírat, ale pouze z kandidátů určených politickými stranami. Přímá volba tedy
nezaručuje automaticky zvolení apolitického či nadstranického kandidáta,
politické strany budou mít na volbu vždy vliv.
6. Finanční
náklady
Každé
celostátní volby stojí stovky miliónu korun ze státního rozpočtu, nemluvě o
výdajích politických stran a dalších subjektů, které budou nominovat svoje
kandidáty. Není ani bez významu, že v tomto případě se bude jednat o volby
dvoukolové, které jsou samozřejmě vždy dražší než volby jednokolové. [V. Šimíček]