Přímá volba prezidenta - pro a proti (7.2.2012)

Dne 8.2.2012 bude Senát projednávat změnu Ústavy - přímou volbu prezidenta. To je mediálně populární téma zejména tím, že se objevuje jako přání veřejnosti. Na druhé straně je postoj většiny odborné veřejnosti k této změně Ústavy kritický nebo přímo odmítavý. Text ústavní novely, schválený v Poslanecké sněmovně, považuje většina odborníků za projev ohrožení stability ústavy, ke kterému neexistují skutečné důvody. Jaké jsou argumenty proti a pro přímou volbu prezidenta?

Níže je uveden katalog názorů na přímou volbu prezidenta ČR. Je komentován zejména stávající předklad, který přichází do Senátu z Poslanecké sněmovny.

Ústavní komise Senátu a stanoviska odborníků

Stálá komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury (jejímž jsem členem) jednala o přímé volbě prezidenta republiky mnohokrát. Ve svých usneseních poukazovala na absenci věcných důvodů k provedení takto významné ústavní změny, resp. na nedomýšlení jejích důsledků. V roce 2011 na toto téma také uspořádala spolu s ústavně-právním výborem Senátu konferenci http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=59309&id_var=50260 .

Ústavní komise také uspořádala v lednu 2012 anketu mezi ústavními experty ze všech čtyř právnických fakult. Získala 16 vyjádření a ve většině stanovisek lze nalézt v různé míře naléhavost varování před:

(a) vychýlením rovnováhy mezi mocemi - přímý mandát v kombinaci s dosavadními prezidentskými kompetencemi a tradicí tolerance vůči jejich rozšiřujícímu výkladu zakládá možnost vzniku „prezidentské moci“, konkurující vládě a v menší míře též Parlamentu, který ztratí monopol přímé demokratické legitimity;

(b) přímo legitimovaný prezident nebude mít jiné možnosti mocenského působení, než omezování jiných ústavních orgánů, zejména vlády, v našem systému už tak dosti slabé;

(c) zmnožuje se počet přímých voleb (již nyní jich je pět [z toho jedny dvoukolové], ČR ocitne ve stavu téměř trvalé volební kampaně – oslabí to schopnost vlády vládnout ve stálé obavě ze ztráty voličské podpory a nejspíše sníží i voličskou účast;

(d) prezidentské volby budou svědčit kandidátům negativně se vyhraňujícím vůči vládě, resp. vládní sněmovní většině – nemohou slibovat o mnoho více, než čemu zabrání; budou-li slibovat více, budou voliči nutně zklamáni, ledaže by k plnění volebních slibů byly využívány vazby k politickým stranám;

(e) volební kampaň vyžaduje finanční a organizační zajištění, kterým disponují především politické strany, takže naděje na oslabení moci politických stran se nejspíše ukáže nedůvodnou; naopak parlamentní volba T. G. Masaryka, E. Beneše nebo V. Havla ukazuje, že volba parlamentní nemusí vést ke zvolení kandidátů stranických.

K dané problematice vydala Komise pro Ústavu dne 31.1.2012 podrobnější stanovisko. To lze nalézt na http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=63344

Vychýlení ústavní rovnováhy

Jako nejvážnější obava z per ústavních právníků se objevovalo "vychýlení ústavní rovnováhy". Níže jsou některá sdělení na toto téma.

Důležitou hodnotou ústavního práva je jeho stabilita. Ve stabilním ústavním rámci je menší riziko konfliktů, protože vztahy mezi jednotlivými ústavními orgány jsou dlouhodobě ustalovány.

Zavedení přímé volby prezidenta republiky může nevhodným způsobem vychýlit rovnováhu mezi ústavními orgány. V systému parlamentní vlády náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní politiky. Tuto skutečnost Ústava respektuje a prohlašuje prezidenta výslovně za neodpovědného z výkonu funkce (čl. 54 odst. 3), přičemž za většinu rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4).

Zatímco poloprezidentská republika s konkurencí mezi prezidentem a vládou počítá, v parlamentní republice projevy samostatné politické linie prezidenta působí těžkosti. Ty se pravděpodobně zhorší, posílí-li se pozice prezidenta zvýšením jeho legitimity přímou volbou. Lapidárně řečeno: „Pane premiére, já tu smlouvu neratifikuji, mě volilo 65 % voličů, vás jen něco přes 20 %, takže já lépe než vy reprezentuji vůli lidu“ [J. Wintr].

Ústavně zakotvená forma vlády představuje ucelený, vnitřně mnohostranně propojený systém, ve kterém by přímá volba prezidenta republiky byla systémově cizorodým elementem [J. Gronský].

Projednávaný návrh přímé volby prezidenta republiky je vychýlením směrem k poloprezidentskému systému, který nemá v České republice tradici, a obsahuje v současném krizí ohroženém světě řadu rizik [J. Jirásek].

Text ústavní novely, schválený v Poslanecké sněmovně, považuji za projev ohrožení stability ústavy, ke kterému neexistují skutečné důvody [J. Syllová].

Úkolem prezidenta je reprezentovat stát dovnitř i navenek, v čemž mu pomáhají i jeho tradiční prerogativy, například ústavně zakotvená neodpovědnost. Z toho však vyplývají i jeho limity: zásadně nemá formulovat a prosazovat vlastní politiku, nemá mít vlastní politický program. V opačném případě by vlastně vytvářel alternativní mocenské centrum a soupeřil s vládou na jejím hřišti, ovšem v podivném postavení hráče, jehož fauly se nesmějí pískat. Přímá volba prezidenta takovému vývoji nahraje: těžko si představit volební kampaň bez volebního programu a slibů voličům, které se úspěšný kandidát následně bude snažit plnit, aby měl šanci na znovuzvolení.

Dělba moci v ústavním systému představuje hru s nulovým součtem: pokud jeden aktér posílí, může se tak stát pouze na úkor jiného, resp. jiných. Navrhovanou změnou bezesporu nejvíce utrpí postavení vlády, které je už tak v České republice z komparativního hlediska neobvykle slabé, zejména kvůli tradiční dominanci Poslanecké sněmovny. Napříště by musela čelit ještě většímu zasahování prezidenta republiky, disponujícího vůbec nejsilnější legitimitou ze všech ústavních orgánů, proti čemuž nemá žádné účinné nástroje. [M. Antoš]

 

Argumenty pro přímou volbu (stručně)

1. Občané si to přejí

2. Může více přitáhnout občany k zájmu o veřejné dění

3. Je více demokratičtější

4. Došlo by alespoň k posílení přímé demokracie

5. Je zde přání aby alespoň hlava státu zůstala nezkalená tzv. "špínou politiky"

6. Přímá volba prezidenta potlačuje vliv politických stran na volbu, zvolený kandidát je sice podporován politickou stranou či stranami, musí ale současně respektovat širší zájmy občanů

7. Přímo zvoleným prezidentem nebude nevýrazný kandidát politické strany ale charismatická osobnost

8. Prezident má sehrávat integrující roli ve společnosti a je proto lepší, když reprezentuje většinu občanů než jen aktuální většinu v Parlamentu

9. Přímá volba by mohla být jednou z brzd a protivah, která by zkvalitnila český politický systém

10. Omezuje se riziko patové situace

11. V řadě demokratických států Evropy a světa je prezident volen přímo občany a to i v zemích, jejichž ústavní zřízení je uspořádáno ve formě parlamentní republiky

 

Argumenty pro přímou volbu (komentované)

1. Občané si to přejí. To je bezpochyby pro řadu politiků dostatečný důvod pro získání přízně voličů.

V probíhající debatě o přímé volbě lze nalézt dvě poměrně vyhraněné skupiny zastávající opačné názory. Žurnalisté a média, zastupující veřejné mínění, jsou pro. Ústavní právníci, politologové a političtí analytici jsou pro ponechání stávajícího stavu beze změn a většinou proti přímé volbě. Médiím se nelze divit. Při přímé volbě bude jejich vliv na výsledek mnohem větší a s nadsázkou lze říci, že „prezidenta budou volit média" [T. Jirsa].

Pokud jde o veřejné mínění, zde může mít vliv forma otázky v průzkumu.

Domnívám se, že pokud veřejnost dostane otázku "co by měla dělat vláda prioritně", nebo "co by měla dělat vláda aby se nám žilo v budoucnu lépe", či jinou podobnou, obávám se, že přímá volba nebude mezi první desítkou. Pokud ale dostanete otázku jste pro přímou volbu, pak zřejmě většina odpoví ano. To je stejné jako v případě jednoho předvolebního průzkumu v Praze. V něm odpovědi vycházející ze spontánních reakcí (tj. bez nápovědy a nabízených možností) na otázku, co by se mělo zlepšit, považovalo např. bezdomovectví za problém 3-6 procent respondentů. Narkomani pak vadili 1- 5-ti procentům respondentů. V jiném průzkumu na stejném počtu obyvatel však bylo na výběr jen několik konkrétních a témat z oblasti bezpečnosti a pořádku. Výsledkem bylo, že "žebráctví a bezdomovectví" získalo 40 % kladných odpovědí a pod 20 % nebyla žádná odpověď u ostatních otázek. Jaká byla mediální interpretace? Všechna média uváděla (a řada z nich opisovala), že 40 % Pražanů je proti bezdomovcům (nebo podobně). Nikoliv, že to vadí cca 5-ti procentům obyvatel. K podobné manipulaci, domnívám se, dochází i u přímé volby. U jiných záležitostí dostávám také v podstatě větší množství reakcí z veřejnosti nežli u přímé volby prezidenta.

Dalším faktorem je, že dotázaní nemají možnost si vyslechnout názory odborné veřejnosti (ať již z důvodů zaneprázdněnosti novinářů a publicistů jinými zajímavějšími tématy, nebo nedostatkem času čtenářů či posluchačů).

Příklad jakým může názor odborníků ovlivnit mínění o přímé volbě dokládá např. debata v aule Právnické fakulty MU v Brně dne 6.11.2011 v rámci Masarykových debat. Té se zúčastnilo cca 400 lidí. Na začátku debaty bylo 47 % lidí pro přímou volbu, 37 % proti, a 16 % procent nevědělo. Na konci debaty pro 35 %, proti 56 % a 9% nevědělo. Vyhrála tedy nesouhlasná strana, zvýšil se počet odpůrců přímé volby o 19 procentních bodů.

http://www.masarykovydebaty.cz/cesky-prezident-by-mel-byt-volen-primo/

Jiný pohled na pojem "přání voličů" může dát příklad Švédského referenda k pravostrannému provozu na silnicích. V roce 1955, občané rozhodovali o tom, zda by země neměla přejít z levostranného provozu dopravy na pravostranný. Přes 82 % se vyslovilo pro zachování levostranné. Protože referendum je ve Švédsku jen poradní, zákonodárci moudře rozhodli pro změnu a 3. září 1967 auta začala jezdit vpravo. Dnes bychom nenašli Švéda, který by nebyl vděčen parlamentu, za to, že neuposlechl veřejném mínění a že Švédsko jezdí stejně jako celý zbytek světa. To ale zřejmě nebude zcela stejný případ jako u přímé volby.

Klíčovým argumentem zastánců přímé volby v minulosti i nyní bylo přání voličů. Jde však o to, proč chtějí občané prezidenta republiky volit přímo. Je docela dobře možné, že s tím spojují jeho vůdčí roli v ústavním systému, tedy představu, že jimi zvolený prezident bude v ČR vládnout. Takovýto koncepční posun k poloprezidentské formě vlády však nikdy nebyl navrhován. Naopak, mnozí zastánci přímé volby jsou současně kritiky aktivních vstupů obou dosavadních prezidentů republiky do politických procesů, případně extenzivní interpretace prezidentských kompetencí: přímá volba má však potenciál počet a razanci takových zásahů zvýšit a nadto je legitimizovat odkazem na silný mandát od občanů.

Podobné průzkumy veřejného mínění, kdy dotázaní nemají možnost vyslechnout si názory odborné veřejnosti, protože mediální bossové na jejich pořádání nemají zájem, jsou manipulativní, jsou za nimi zištné obchodní zájmy, nikoliv snaha po zdokonalení našeho ústavního systému.

2. může více přitáhnout občany k zájmu o veřejné dění. To může platit dočasně, avšak vzhledem k tomu, že by to byly další již šesté cyklické volby tak je tu spíše možnost že by se ochota chodit k volbám časem spíše snížila.

Je také otázkou, co si od přímé volby lidé slibují. Pravděpodobně se jedná o získání určitého vlivu na fungování státu. Tedy otevření politiky, aby přestala být doménou "uzavřených politických skupin". Nabízí se otázka, zda toho může být za pomoci předloženého návrhu dosaženo. Lze konstatovat, že tohoto cíle bude dosaženo jen velmi obtížně. Návrh počítá s relativně uzavřeným způsobem nominace kandidátů. Privilegovaní zůstanou zástupci parlamentních stran, naproti tomu voliči budou moci svého kandidáta postavit teprve tehdy, získá-li podporu 50 tisíc občanů. Toto číslo je poměrně vysoké a otevření nominace příliš nepřeje.

Může se tedy ukázat, že ve veřejnosti nastoupí určité rozčarování v momentu, kdy se potvrdí, že je možné vybírat, ale pouze z kandidátů určených politickými stranami.

3. je více demokratičtější, podporuje demokracii

Deklaruje se zejména prohloubení přímé demokracie větším zapojením občanů, voličů na správě veřejných věcí. Tím by občané, voliči mohli získat větší pocit sounáležitosti

Přímá volba je bezpochyby demokratičtější ve smyslu zapojení více občanů do volby. Nicméně pokud jde o míru demokratického charakteru státu není možno shledat, že by každý parlamentní systém s nepřímou volbou hlavy státu byl obecně méně demokratický než parlamentní systém s přímou volbou prezidenta.

Vždy je míra demokratičnosti závislá na detailech každého ústavního uspořádání a v mnoha případech i na ústavních zvyklostech určitého regionu. Nelze říci, že by Rakousko s přímou volbou prezidenta bylo demokratičtější zemí než Německo, kde hlavu státu volí parlament.

4. Přímá volba by posílila formu přímé demokracie. K nejstarším politicko-filosofickým sporům patří otázka, zda je to žádoucí. Je skutečně přímá demokracie ideál, ke kterému chceme směřovat?

Poměrně zajímavou sondu do přímé demokracie a jejich limitů uvádí americký politolog Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody. Podle něj větší podíl přímé demokracie paradoxně vede k podkopání tradiční autority a triumfu organizovaných zájmových skupin, to vše ve jménu „lidu". Ač bylo původním úmyslem vymanit politiku z nežádoucího vlivu velkého byznysu, stala se z přímé demokracie aréna, v níž si mohou dovolit hrát jen ti nejbohatší jednotlivci a zájmové skupiny. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů. Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem dosáhla ve všech pokročilých demokraciích nejnižšího bodu. Zvlášť pozoruhodné je, jak prokazuje jeden průzkum za druhým, že když se dnes zeptáte Američanů, kterých veřejných institucí si nejvíc váží, na prvních místech jsou vždy tyto tři: Nejvyšší soud, armáda a Federální banka. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti.

5. je zde přání aby alespoň hlava státu zůstala nezkalená tzv. špínou politiky .

Mám za to, že jako dostatečná pojistka proti nelichotivému obrazu přímého přenosu české parlamentní kultury by daleko spíše posloužilo schválení tzv. stykového zákona, s nímž ostatně Ústava v čl. 40 výslovně počítá. Odstranily by se tak nesmyslné diskuse např. nad otázkou veřejného či tajného hlasování a pokud by navíc řídící společné schůze dokázal vést jednání důstojně, tato námitka by zcela odpadla.

To, že jednotliví kandidáti a frakce, které je nominují, vždy budou „obchodovat“ s vzájemnou podporou, je zcela přirozené, a není na tom ani nic a priori špatného. K podobným dohodám navíc nepochybně bude docházet rovněž ve volbách přímých, a to již ve fázi podávání návrhů, kde samozřejmě jednotlivé strany budou muset velmi vážit, která osoba má reálnou šanci na zvolení a bude racionální, pokud např. některý kandidát bude společně navržen několika stranami s tím, že strany si svoje vzájemné ústupky budou různě kompenzovat. Nemluvě o dohodách pro druhé kolo voleb – viz ostatně zkušenosti ze senátních voleb [V. Šimíček].

Volají-li nezávislí žurnalisté a veřejné mínění po oddělení politiky od byznysu, je protimluv podporovat přímou volbu prezidenta. Cena celostátní prezidentské kampaně bude v desítkách milionů korun a je iluzorní si myslet, že se bez ní kandidáti obejdou. Lze si pak představit, že jednoho kandidáta bude podporovat pan Bakala, protikandidáta pan Babiš a Černého koně vzadu pan Kelner. Přispějí na kampaň pánové Pitr u Kožený? [T. Jirsa]

Příklady francouzských prezidentů J. Chiraca a F. Mitteranda, kteří byli zvoleni v přímé volbě, svědčí i o opaku, ukázalo se, že byli účastníky korupčních skandálů.

6. Potlačení vlivu politických stran

Tato výhoda se obvykle se prezentuje tak, že přímá volba prezidenta potlačuje vliv politických stran na volbu; zvolený kandidát je sice podporován politickou stranou či stranami, musí ale současně respektovat širší zájmy občanů. Dále pak se uvádí výhoda při potlačování "vlády stran" a to prostřednictvím suspenzivního veta vůči zákonům, možnost návrhů na zrušení zákonů či jejich jednotlivých ustanovení u Ústavnímu soudu nebo uplatnění své pravomoci při ratifikaci mezinárodních smluv.

Potlačení vlivu politických stran není zcela jisté viz následující bod. Dále, přímé volby vytvářejí spíše soupeřící bloky politických stran, jak dokládají zkušenosti Rakouska, Polska nebo Slovenska, čili kopírují soutěž politických stran (bloků, koalic). To ukázaly např. volby prezidenta B. Komorowského v Polsku.

Strany kandidují do přímé volby zpravidla své lídry, kterým připisují největší šanci uspět. Lídři jsou ale právě ztělesněním politické linie strany.

7. Přímo zvoleným prezidentem nebude nevýrazný kandidát politické strany ale charismatická osobnost; nebo také, prezidentem by měla být zvolena silná (charismatická) osobnost, která dokáže oslovit občany napříč politickým spektrem.

Tuto tezi považuji za neudržitelnou a neodůvodnitelnou ani komparativní argumentací. I v případě přímé volby prezidenta nepochybně budou sehrávat rozhodující roli nejsilnější politické strany, které budou nominovat svoje kandidáty. Voličský elektorát je totiž dlouhodobě rozdělen na stálé voliče, fluktující voliče a „nevoliče“. Pokud vycházíme z toho, že cca 40-60 % elektorátu, kteří k celostátním volbám skutečně chodí, představují stabilní voliče politických stran, je zřejmé, že tito voliči budou rozhodující. K tomu, aby byl někdo ve dvoukolovém většinovém systému zvolen, potřebuje určitou minimální předběžnou podporu cca 20 % voličů s tím, že se ve 2. kole pokusí oslovit voliče další, kteří ho budou vnímat jako druhou volbu („menší zlo“). Takovouto záruku však svým kandidátům mohou nabídnout jen politické strany. Byť uznávám, že pozitivním efektem přímé volby by měla být snaha těchto stran nominovat typově takové kandidáty, kteří dokáží oslovit i jiné voliče, než jsou její stálí voliči. Tato motivace ve volbách nepřímých není tak silná.

Jinak řečeno, je naivní se domnívat, že se v přímé volbě stane prezidentem republiky Karel Gott, Tomáš Halík nebo Zdeněk Svěrák. Tito kandidáti by totiž měli šanci, nicméně pouze tehdy, pokud je bude podporovat některá ze silných politických stran. Tyto strany je však stejně tak mohou podporovat ve volbách nepřímých, pokud si je skutečně přejí do této funkce dosadit.

Nemluvě o tom, že každý z kandidátů potřebuje finanční a organizační zázemí. U kandidátů politických stran se přes veškeré známé výhrady jedná o zázemí transparentní. U tzv. nezávislých kandidátů vyjadřuji silné obavy, které finančně silné subjekty a z jakých motivů je budou podporovat („návratnost investice“). Připomínám, že náklady na celostátní volby půjdou do desítek miliónů a jedná se proto o kvalitativně odlišnou situaci než u voleb senátních, kde se v jednotlivých obvodech jedná jen o statisíce.

Zavedením přímé volby prezidenta tak v konečném důsledku může být zvolen kandidát daleko méně transparentním způsobem a jeho integrující roli rovněž nelze očekávat.

Postačuje se ostatně porozhlédnout po okolních státech, které přímou volbu mají či ji nově zavedly. Domnívám se, že zkušenosti těchto zemí empiricky potvrzují, že přímo zvolený prezident (1.) je zvolen pouze tehdy, je-li nominován a má-li podporu silnými politickými stranami, (2.) rozhodně není více charismatickým a integrujícím osobnostním typem než prezident zvolený nepřímo [Šimíček].

8. Integrující role prezidenta

Tato výhoda se obvykle se prezentuje tak, že prezident má sehrát integrující roli ve společnosti, a je proto lepší, když reprezentuje většinu občanů než jen většinu v Parlamentu

To je do jisté míry pravda, otázkou ale zůstává, zda se na naší politické scéně objeví osobnost, která bude schopna tuto roli plnit alespoň vzdáleně podobným způsobem, jako tak činili předchozí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus (rozhodné v jeho prvních misích). Je nutno podotknout, že ve své době měli oba silný bonus který jim dávala doba přechodu od totality. Dále, vždy se může nalézt menšina nespokojených s danou volbou, která je schopna vyvolat silný efekt dezintegrace.

9. Přímá volba by mohla být jednou z brzd a protivah, která by zkvalitnila český politický systém

Opak je pravdou, spíše by jej rozkolísala, viz výše: "Vychýlení ústavní rovnováhy". Mimoto dostatečnou brzdou je Senát.

10. Odstraňuje hrozbu patové situace

Přímá volba by měla omezovat rizika patové situace, kdy členové parlamentu z důvodu silně polarizovaného stranického prostředí nejsou schopni se dohodnout a zvolit kandidáta na prezidenta většinově přijatelného. Při přímé volbě je riziko nezvolení prezidenta dosažením stejného počtu hlasů minimální.

To sice teoreticky hrozí, přesto se domnívám, že to není tak horké. Žádný pat v minulosti netrval příliš dlouho. Navíc vždy nastupují další kola a volby. Jako příklad těch obtížnějších ale uskutečněných voleb lze uvést rok 2003, kdy byl zvolen Václav Klaus až ve třetím kole třetí volby (celkem 9 volebních kol), a rok 2008 kdy byl zvolen ve třetím kole druhé volby (6 volebních kol).

Na druhé straně u přímé volby stoupne riziko volebních stížností k soudu, protože je do přímé volby zapojeno cca 8 miliónů voličů. Počet volebních stížností po přímých volbách v ČR zejména v poslední době roste.

11. V řadě demokratických států Evropy a světa je prezident volen přímo občany , a to i v zemích, jejichž ústavní zřízení je uspořádáno ve formě parlamentní republiky. K takovým státům patří např. Rakousko, Irsko, Island, Finsko a Portugalsko. Ve střední a východní Evropě došlo od počátku 90. let 20. století k zavedení přímé volby prezidenta v naprosté většině států, např. na Slovensku, v Polsku, v Litvě, ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Rumunsku a v Bulharsku.

Konkrétně, přímá volba prezidenta je v rámci 27 států EU stanovena ve 12 státech, v 8 z nich je prezident republiky volen nepřímo, 7 je monarchií. Výrazně mezi nimi převažuje parlamentní forma vlády, a to i tam, kde je prezident republiky volen přímo (ze sousedních států Slovensko, Polsko, Rakousko).

Zastánci přímé volby někdy argumentují tím, že je zavedena i v jiných evropských státech s parlamentní formou vlády, aniž by to vedlo k příliš silnému postavení prezidenta republiky nebo působilo nějaké obtíže ústavnímu systému. To může být pravda; situaci v těchto zemích je však nutné zkoumat komplexně. Často uváděným příkladem je Rakousko, kde je vzdor přímé volbě i vstřícné ústavní úpravě faktické postavení prezidenta relativně slabé. Jednoznačným důvodem je však desítky let trvající vláda velké koalice, disponující pohodlnou ústavní většinou v parlamentu. Pokud by se za této situace prezident pokusil využít svého postavení a nějakým způsobem vzdoroval vládě, vládní strany by tomu mohly snadno – a jednou pro vždy – čelit změnou ústavy, což vedlo rakouské prezidenty k určitému sebeomezení. Situace v České republice, kde se – s výjimkou tohoto volebního období – vlády opíraly jen o těsnou většinu nebo byly přímo menšinové, je však výrazně odlišná. Takto vzniklého prostoru měli oba dosavadní prezidenti České republiky tendence využívat a své úzce vymezené ústavní postavení opakovaně a vědomě překračovali, někdy i s přivolením Ústavního soudu. K tomu – vedle jejich osobnostních charakteristik – navíc výrazně přispívaly také československé ústavní tradice. Někteří autoři proto dospěli až k závěru, že se naše forma vlády – bez ohledu na ústavní text – blíží fungování poloprezidentského systému. [M. Antoš]

 

Argumenty proti přímé volbě (stručně)

1. vychýlení rovnováhy mezi mocemi a vnášení nestability

2. Nemá tradici

3. Přinesla by již další šesté cyklické volby

4. Neřeší naše skutečné problémy, ani problémy ústavní

5. Nesplní naděje do ní vkládané

6. Přinesla by další výdaje

 

Argumenty proti přímé volbě (komentované)

1. Vychýlení rovnováhy mezi mocemi a vnášení nestability

Diskutovaná změna Ústavy povede k vytvoření nového mocenského centra. Protože ústavní systém je uzavřený systém, posílit v něm může jeden činitel pouze na úkor jiného činitele. Jestliže posílí prezident, oslabí vláda. Jinak řečeno, s úřadem přímo voleného prezidenta vznikne další mocenské centrum, které může oslabovat již tak slabé české vlády

Bude-li prezident chtít prosazovat svůj program, bude jej moci chránit spíše blokováním činnosti vlády v případě, kdy budou mít odlišné politické orientace. Ústavní systém se sice nemá vyhýbat konkurenci a střetu, ale na druhé straně má vytvářet podmínky pro pozitivní prosazování programu, nikoliv pro bojkot a paralýzu.

Přímá volba posiluje tendence, kdy se náš ústavní systém chová jako parlamentní či poloprezidentský v závislosti nikoliv na politické situaci, ale na osobnosti jednotlivých ústavních činitelů. Zdrženlivá osobnost ve funkci prezidenta bude znamenat fungování systému jako systému parlamentního, aktivní osobnost jej posune směrem k systému poloprezidentskému.

Vnesení nestability vzhledem ke slabé vládě a větší legitimitě prezidenta může spočívat v následujícím:

Pokud skutečně vyhraje opoziční kandidát, je v jistém smyslu zavázán plnit své předvolební sliby. Protože však nemá exekutivní pravomoci, bude především vládě znepříjemňovat život. Jak víme i z našich reálií, ústava k tomu dává prezidentovi dostatek nástrojů a přímá volební podpora nadpoloviční většiny občanů mu ještě dodává silnou legitimitu. Připomeňme, že může vetovat zákony, vetovat zákon o stát. rozpočtu, může podávat návrhy na přezkoumání zákonů Ústavním soudem, projednávat smlouvy, jmenovat premiéra dle svého uvážení.

V nejhorším případě nový prezident vládu zcela paralyzuje. Aby se tomu vláda vyhnula, snaží se během volební kampaně voliče nedráždit, což ji ovšem také paralyzuje. Obecně permanentně probíhající volební kampaň vždy brání vládě provádět ambicióznější politiku.

Naproti tomu prezident volený v parlamentu, v němž má vláda většinu, vzejde pravděpodobněji z vládního tábora. Nebude to zpravidla lídr strany, neprobíhá volební kampaň, a tak nemusí zaujímat zásadní politické postoje, nebude mít nezávislou legitimitu ani potřebu konkurovat vládě. Spíše se smíří s rolí reprezentanta státu a moderátora politických konfliktů, jež prezidentovi parlamentní republiky přísluší

Prezidentské volby také mohou dokonce vnitřně štěpit vládní koalici  [J. Wintr]

2. Přímá volba prezidenta v České republice nemá tradici . Neodpovídá tomu ani celek našeho ústavního systému. Přímou volbou dojde k narušení ústavního pořádku tj. tradičního parlamentarismu vycházejícího již ze zkušenosti první republiky. Výkonná moc by se rozštěpila mezi vládu a prezidenta (viz výše). Ústava ČR existuje cca 20 let a v některých případech by možná zasloužila revizi. Ta se však nemůže zakládat na momentální politické potřebě. K opravám Ústavy ČR je možné přistoupit po několikaleté expertní debatě. Ústava by se neměla měnit jen na základě hnutí mysli

(Rekapitulace dalších možných změn Ústavy http://www.skaloud.net/clanky/stanoviska/tridena-stanoviska/politika-obecne/navrh-zmeny-ustavy-v-senatu-a-rekapitulace-dalsich-moznych-zmen-ustavy-28-4-2005/ )

3. Další šesté volby, permanentní volby

Přibyly by další už šesté volby (Dnes již volíme sněmovnu, Senát /dvě kola/, Evropský parlament, zastupitelstva obcí a zastupitelstva krajů. Prezidentské volby mají pětiletou periodu, a tak by je bylo složité svázat s jiným volbami, aby se mohly konat společně. Pouze evropské volby se konají jednou za pět let, jejich termín ale prezidentským volbám přizpůsobit nelze a opačně je to také těžko představitelné).

Návrh v tomto ohledu pokračuje v neblahé praxi a tím, že volební období ani termín voleb nespojuje s žádným jiným orgánem, problém dál prohlubuje. Volby by se tak napříště měly konat průměrně každých 10 měsíců, tedy dokonce častěji než jednou za rok. To by znamenalo prakticky nepřetržitou volební kampaň, což nepřispívá stabilitě vládnutí a přijímání strategických rozhodnutí.

České republice se konají nejméně jedny celostátní volby vždy každý sudý rok. Kromě toho se jednou za pět let konají celostátní volby do Evropského parlamentu. Zavedení přímých prezidentských voleb, navíc za situace, kdy nedojde ke změně pětiletého funkčního období, bude reálně znamenat, že se vyplní i roky liché a i z nich se stanou roky volební. To samozřejmě znamená nejen únavu voličů, nýbrž především znehybnění fungování státu, kdy politicky kreované státní orgány budou mít s blížícím se termínem voleb pochopitelně ještě větší nechuť prosazovat jakákoliv nepopulární, byť potřebná, opatření. V době hospodářské krize je toto riziko samozřejmě ještě výrazně citelnější než v období stability  [V. Šimíček].

4. Neřeší naše opravdové problémy

Největší problémy leží mimo pravomoci presidenta (nezaměstnanost, bydlení, kriminalita, konkurenceschopnost). Přímá volba prezidenta republiky nepředstavuje ani řešení žádného z problémů, které má český ústavní systém.

5. Nesplní naděje do ní vkládané

Obsahem volební kampaně jsou nutně zásadní politická témata; kandidáti jsou nuceni k nim zaujímat postoje, ačkoli nebudou mít na vládní politiku přímý vliv. Nemohou slibovat o mnoho více, než čemu zabrání; budou-li slibovat více, budou voliči nutně zklamáni, ledaže by k plnění volebních slibů byly využívány vazby k politickým stranám.

Navíc zástupci parlamentních stran budou mít při nominacích privilegovaní. Ve veřejnosti může dojít k rozčarování v momentu, kdy se potvrdí, že je možné vybírat, ale pouze z kandidátů určených politickými stranami. Přímá volba tedy nezaručuje automaticky zvolení apolitického či nadstranického kandidáta, politické strany budou mít na volbu vždy vliv.

6. Finanční náklady

Každé celostátní volby stojí stovky miliónu korun ze státního rozpočtu, nemluvě o výdajích politických stran a dalších subjektů, které budou nominovat svoje kandidáty. Není ani bez významu, že v tomto případě se bude jednat o volby dvoukolové, které jsou samozřejmě vždy dražší než volby jednokolové. [V. Šimíček]