Politika – hitparáda, nebo odpovědnost? (12.9.2007)

Pocity, že volič je politikovi dobrý jen v čase, kdy se otevírají volební místnosti, jsou mezi lidmi silné. Nejsou tu pro nás, jsou tu jen sami pro sebe – tak by se daly shrnout do jedné věty. Je to velmi závažné téma, kdy politik při obhajobě svých rozhodnutí musí nejednou zvažovat, jestli se zalíbit momentální náladě veřejnosti, nebo svému názoru a svědomí.

Jak má vypadat politika, aby občan mohl říct – to je zodpovědný zástupce? Lze dělat politiku podle dílčích výzkumů veřejného mínění? Mají se rozhodnutí opírat o momentální nálady společnosti? Je posilování demokracie způsobem, kdy občan navrhuje a „ti nahoře“ podle toho jednají, nejzdravější cestou? Vždyť současná politika, podobně jako šoubyznys, je téměř každodenně pod vlivem nejrůznějších nálad a především častých anket a výzkumů oblíbenosti, respektive neoblíbenosti. Tyto žebříčky mají i nepochybný dopad na okamžité vnitřní chování v rámci politických subjektů. Přizpůsobují výsledkům obliby a neobliby strategii. Není proto divu, že chování politika může být do značné míry diktováno každodenním stavem veřejného mínění.

Více přímé demokracie?

Nadšení by mohl vyvolat příklad Kalifornie, kde se pravděpodobně nejvíc v USA uplatňují referenda a zákonodárné iniciativy vzešlé z jednotlivých skupin voličstva a která představuje nejrozsáhlejší ukázku přímé demokracie na světě. Fareed Zakaria, významný americký politolog, ve své knize Budoucnost demokracie upozorňuje, že takto sílící míra demokracie vede (paradoxně) k narůstající anarchii. Příval stále narůstajících občanských příkazů vytvořil směsici často si protiřečících zákonů, vznikajících bez předchozí debaty, rozvažování a kompromisů, které jsou pro tvorbu zákonů charakteristické. Zákonodárné iniciativy také nečekaně přerušily logiku zodpovědnosti - výsledkem je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů.

Kalifornský příklad mi připomíná řidiče autobusu, který jezdí od křižovatky ke křižovatce, odbočuje buď vlevo, nebo vpravo, anebo jede rovně podle toho, jak hlasitě se hlásí ta či ona část cestujících. Bez ohledu na to, jestli právě nepotřebují vystoupit jiní pasažéři.

Od šedesátých let se podle Zakarii téměř všechny prvky americké politické scény, tj. strany, zákonodárství, vládní úřady a dokonce soudy začaly samy otevírat veřejnosti. Umožňují občanům větší kontakt, nechávají se jimi ovlivňovat a vědomě se snaží být demokratičtější jak svou strukturou, tak svým duchem. Právě tato změna kupodivu víc než co jiného souvisí s úpadkem postavení všech těchto institucí. Zvlášť pozoruhodné je, že podle průzkumů si Američané nejvíce váží třech institucí: Nejvyššího soudu, armády a Federální banky. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky.

Co je příčinou tohoto stavu? Kromě výše uvedeného přívalu občanských příkazů bez kompromisů je tu také faktor související s tím, že čím otevřenější je systém, tím snáze do něj pronikají peníze, lobbysté a dokonce i fanatici.

Zkušenost s nepřímou demokracií

Demokracie je v převážné většině západního světa historicky jen jedním z prvků složité politické kultury. Zde mnohé z jejich procesů jsou zřetelně nedemokratické. Klasickým příkladem je soudní systém, v němž mají nikým nevolení muži a ženy s funkcí na doživotí nesmírnou moc. Zákonodárné sbory původně také fungovaly hierarchickým a uzavřeným způsobem. Účelem bylo umožnit těmto institucím fungovat, a teprve pak nechť veřejnost vynese svůj verdikt.

Podle Zakarii byla již z pohledu otců zakladatelů Spojených států zástupná republikánská demokracie tím správným způsobem, jak vyvážit potřebu veřejné kontroly a potřebu nezávislého rozhodování. Mnoho velkých teoretiků demokracie s tím souhlasilo.

Tento přístup vyjádřil velmi dobře anglický konzervativní politik Edmund Burke (1729-1797) ve svém slavném projevu proneseném během volební kampaně v r. 1774 v Bristolu: „Váš poslanec se vám zavazuje nejen svou prací, ale i svým úsudkem a zrazuje vás, když namísto toho, aby vám vlastním úsudkem sloužil, obětuje jej vašemu názoru“. Vyjádřil tím postoje, které měl o dvě stě let později v roce 1956 senátor John F. Kennedy. V knize Profily odvahy oceňoval osm státníků za to, že dokázali zaujímat nepopulární postoje. Kennedy odmítal názor, že senátorovým úkolem je jednoduše zrcadlit postoje voličstva: „ Takový názor předpokládá, že mě občané státu Massachusetts vyslali do Washingtonu, abych tam sloužil pouze jako seismograf zaznamenávající posuny veřejného mínění ... Voliči nás vybírají, protože důvěřují našemu úsudku a naší schopnosti uplatňovat jej v postavení, v němž můžeme rozhodnout, v čem jsou jejich nejlepší zájmy součástí zájmů národních. Může to znamenat, že příležitostně musíme vést, informovat, napravovat a někdy dokonce ignorovat názor veřejnosti, ač právě díky němu jsme byli zvoleni“.


Dovolil jsem si v textu učinit malou exkursi do dvou kapitol zmíněné knihy F. Zakarii, které mne velmi zaujaly. To proto, že ukazují kam by mohl vést současný tlak na další "demokratizaci" institucí a veřejné správy a o negativech s tím spojených. Tuto knihu považuji za velmi přínosnou, protože poukázání na některá populistická opatření, jejichž důsledky se ukázaly být sporné, nám umožní vyvarovat se stejných chyb. Řada postřehů je velmi zajímavých a dá se předpokládat, že podobná směřování, k jakým dochází ve Spojených Státech se bude realizovat u nás. V mnoha směrech lze podobné trendy pozorovat již nyní

Co tedy doporučuji těm, pro které je politika zdiskreditována, nebo že nedělá nic pro "obyčejné lidi":
využívejme dostatečně stávající mechanismy které jsou součástí systému "klasického parlamentarismu", svobody slova, práva petičního, práva shromažďovacího, včetně ze zákona daného práva být účastníkem příslušných řízení. Využívejme kontaktů s politiky i přístupnosti parlamentních výborů pro veřejnost s tím, že zde existuje ničím neomezená možnost se sdružovat za účelem prosazování svých zájmů ať lokálních tak i politických. A uvědomme si, že přestože nikdo nedovede lépe formulovat otázky, požadavky a popisovat problémy v daném segmentu ve kterém realizují svou činnost zájmová sdružení, musí politici brát ohled na zájmy celku, tj. i na to, co nazýváme veřejným zájmem.