Omezení parlamentní imunity - pro a proti (12.6.2012)

V souvislosti s neschválením poslaneckého návrhu novely Ústavy v Senátu (25.4.2012), který měl zrušit doživotní imunitu poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu, se vzedmula mediální vlnka, na které surfovala řada zavádějících informací. Podle novely měla být imunita zákonodárců omezena jen na dobu výkonu jejich mandátů. V souvislosti s tím považuji za vhodné zrekapitulovat argumenty, které se k dané věci vztahují a dále odpovědi na některé výhrady s imunitou související. Tento "problém" již nebude dlouho trvat. Bude rozhodnut při avizovaném opakovaném projednání v obou komorách parlamentu.

K imunitě obecně

 

1) Imunita má jistý  potenciál pro ochranu demokracie a práv obyvatel v budoucnu a zejména v případě nepředvídatelných situací.  Pokud se sníží odolnost poslanců, senátorů a Ústavních soudců proti nátlaku ze strany výkonné moci může se snížit v budoucnosti možnost ochrany občanských práv ostatních obyvatel. Argumenty typu "v současné době nic takového nehrozí", mohou být správné jen dočasně. Předpisy typu Ústavy mají myslet na hypotetické situace krizí, Ústavy tu nejsou od toho aby se s nimi pracovalo v každodenním pohodovém životě, kdy nic nehrozí (a navíc, aby se stávaly předmětem populismu a mediálních hrátek). 

Domnívám se, že možnost hájit práva obyvatel je důležitější nežli svým způsobem oprávněný pocit nerovnosti. Ta nerovnost je ale zdůvodnitelná (viz níže).

 

2) Imunita nechrání poslance nebo senátora ale ústavní instituci,  komory a práva občanů. Sám o své imunitě poslanec a senátor nemůže rozhodovat, o tom rozhoduje komora. Imunita  slouží k tomu, aby nebylo snadné změnit rovnováhu moci ve státě (zákonodárná, výkonná a soudní). Tj., aby moc výkonná neměla mnoho příležitostí, jak si svázat členy ostatních mocí. Důvod proč jsou poslanci, senátoři a soudci ústavního soudu vystaveni většímu riziku těchto pokusů, spočívá v tom, že parlament tvoří zákony, kterými svazuje exekutivu (podobně to platí pro usnesení ústavních soudců). V tom jsou členové parlamentu a soudci ústavního soudu v jiném postavení, nežli "ostatní lid". Exekutiva může mít vždy pokušení je nějak ovládnout. Pokud bude chtít výkonná moc jít přes své hranice, tak si v prvé řadě pokusí svázat parlament. Lid se mu již podaří svázat snadněji, bude-li mít na své straně potřebný počet zákonodárců.

 

3) K narušení rovnosti před zákonem

Pokud jde o argument rovnosti před zákonem. Samozřejmě, že imunita vytváří nerovnost a může vytvářet oprávněný dojem nespravedlnosti. Ale tato nerovnost má své opodstatnění, logiku. Je tu pro obhajobu zájmů ostatních (zejména těch kteří se mohou cítit v opozici). Viz předchozí odstavec. Navíc, přestože imunita je jistým privilegiem, které mají členové parlamentu oproti ostatním občanům, slouží členům parlamentu k jejich práci, zrovna tak jako privilegia ostatních profesí (policisté, hasiči atp.).

 

Dovedu si představit, že v případě situací, které se nyní mohou zdát jako málo pravděpodobné, např. masivní imigrace, přírodní katastrofy, dlouhodobé výpadky energií, může vláda i exekutiva obecně dostat víc pravomocí, nežli je nyní v kraji zvykem. A bude-li vláda s těmito pravomocemi zacházet tvůrčím způsobem nebo je zneužívat, tak imunita bude mít svůj význam. Ti lidé, kteří jsou nyní dotčeni, že jsou postiženi tím, že je zde nějaká nerovnost, tak poté už o rovnosti nebudou možná moci mluvit vůbec.

 

Jinak platí, že imunita nebude v souladu s principem rovnosti ani poté, když odstraníme tzv. doživotní imunitu. Takže pokud by někdo chtěl důslednou rovnost před zákonem, pak by musela být zrušena zcela. Vzhledem k tomu, že nějakou imunitu má většina vyspělých států (možná všechny) a zřejmě z důvodů posílení rovnováhy mocí ve státě, nebude argument o rovnosti jako takový relevantní. Pokud by měl mít význam pak ve smyslu míry, tj. navrhovaná imunita je správná míra nerovnosti a "doživotní" imunita je již nadbytečná míra nerovnosti.

 

 

Ke změně tzv."doživotní" imunity

 

4) zrušení tzv. "doživotní imunity" nemá věcné opodstatnění. Parlamentní imunita se realizuje tak, že komora jako celek uzná za relevantní nějaký nežádoucí záměr exekutivy. Odstranění tzv. "doživotní imunity" by vedlo jen k odložení takto identifikovaného   výkonu záměru exekutivy.

Pokud tedy připustíme imunitu jako takovou, tak pokud bychom ji změnili jenom na dočasnou, tak nemůže plnit svůj účel. Pokud by byl skutečně člen komory chráněn exekutivou oprávněně, pak poté, co by mu skončil mandát, by exekutiva dosáhla svého. A to by byl dostatečný signál, mimo jiné, pro ostatní členy komory, aby byly poslušnější, i kdyby jim mandát ještě trval. Nebo z jiné stránky: pokud komora uzná, že exekutiva jedná nelegitimně a daného poslance, či senátora nevydá, pak tato nelegitimita se nemůže změnit pouhým ukončením funkčního období.

 

5) salámová metoda změn Ústavy je nebezpečná. Nejen proto, že Ústava ztrácí svou soudržnost (jak uváděli i zastánci změny) ale zejména proto, že tento způsob zacházení s Ústavou bude pro další dílčí změny návodný a Ústavu bude možné snadněji měnit jen z praktických, nebo populistických důvodů. Domnívám se, že změna Ústavy by měla vycházet z nějaké vážné naléhavosti, nikoliv z iracionálních pocitů navíc v případě, kdy nečiní žádné problémy. Pokud je v Ústavě takto imunita zavedena ponechal bych jí bez změn, do doby pokud nebude vůle k nějaké její komplexnější úpravě.

 

Časté a dílčí novely základního zákona státu bezpochyby snižují jeho symbolickou hodnotu jako stabilního normativního zdroje státnosti. Při častých změnách existuje nebezpečí postupné a nenápadné změny jeho obecného charakteru, hodnotových východisek a vzájemných vztahů jeho jednotlivých institutů .

 

Existuje řada problémů ústavního pořádku, které by vyžadovaly pozornost zákonodárců. Tento seznam není nekonečný a lze proto opodstatněně požadovat po obou komorách Parlamentu, aby se jím zabývaly jako celkem. případně alespoň na základě zpracování ucelených tematických celků. Pouze při takovémto posouzení změny Ústavy s ohledem na všechny problémy, by mohly být řešeny také otázky, na něž by se při tzv. salámové metodě změny Ústavy nedostalo. Samostatně by také nemusely získat podporu obou komor.

Chybí-li však vůle měnit Ústavu celistvě nebo v tématických celcích, je možná lépe neměnit ji vůbec. Výjimku z tohoto přístupu může představovat snad jen nutnost řešení závažných ústavních krizí, nebo otázky vysoké zahraničněpolitické důležitosti, jako byl např. vstup ČR do EU.

 

Připomínám, že Ústava s tímto "omylem", tj. s doživotní imunitou byla na našem území ve všech předchozích verzích - z roku 1920, 1948 i 1960 - a objevila se i v ústavním zákonu o československé federaci. Dostala se také do té poslední v r. 1992.

 

Jsem si také vědom, že každý předpis, kodex má svůj vývoj a třeba časem dojdeme ke zrušení imunity vůbec. Chápu, že pro mnohé dozrála doba na zrušení "doživotní" imunity,  nedomnívám se ale že to musí být měněno salámovou metodou, když zde není žádný naléhavý důvod (tedy kromě důvodu averze vůči politické reprezentaci a snahy o nějakou symbolickou "očistnou" akci). Je to již druhá dílčí změna Ústavy za poslední dva měsíce a další jsou v plánu.

 

6) populismus - proč změna imunity nyní a proč takový mediální zájem?

Otázkou je, proč je zapotřebí měnit ústavu takto a nyní. V čem je současná doba odlišná od doby kdy byl tento institut přijat. Vytváří praxe nějaké problémy? je imunita zneužívána? Schovává se za ní někdo? Nikoliv, praxe ukazuje, že Ústava v této části problémy nečiní.

Nemohu se ubránit dojmu, že populární otázky typu Imunita jsou vždy zvednuty, pokud někdo chce získat politické body, protože se mu to na vážných tématech nedaří. Toto téma je pohodlné, dá se dobře hrát a nemá žádné bezprostřední negativní důsledky. Tím samozřejmě nezpochybňuji i existenci těch, kterým mohla imunita vadit od samotného přijetí poslední verze Ústavy.

Toto téma se také objevovalo výrazněji vždy před volbami. V současné době to již lze obtížně určit, protož volby budou téměř každý rok. V neposlední řadě je tu i ta vazba - pro obyvatele nejsou nyní politici zvlášť věrohodní, tak jim předhodíme imunitu. To je ale jen pocit, míru populismu nelze dobře měřit.

 

 

K některým argumentům zastánců zrušení "doživotní" imunity, nebo imunity jako takové

 

7) Proč by si poslanec nebo senátor zasloužil víc ochrany než neposlanec a nesenátor; a co pak "obyčejní" lidé, jak jsou chráněni oni; nepřiměřená výhoda.

Je to výhoda nebo ochrana související s danou prací.  Opoziční poslanci a senátoři jsou protiváhou výkonné moci státu a proto mají své pracovní výhody aby tuto práci mohli provádět efektivně, zrovna tak jako pro svou práci mají své "výhody" např. policisté. Také lze říci proč má mít policista možnost nosit zbraň, nebo být chráněn (v rámci výsad veřejného činitele) a nepolicista nikoliv. Proč jsou obyčejní lidé chránění méně nežli policisté. Protože tyto výhody používají aby mohli chránit obyvatele, zrovna tak jako např. opoziční politici chrání zájmy těch obyvatel, které zrovna nerezonují s činností vládnoucí exekutivy. To, že policista někdy překročí své pravomoci je možné, ale toto porušování nemůže být bezbřehé, existují korekční mechanismy (např. policejní inspekce). Zrovna tak imunita nemůže být tak snadno zneužívána, o imunitě poslanců a senátorů rozhoduje celá komora.

 

Na jedné straně je velmi ošidné konstruovat příklady, kdy v budoucnu může dojít k problémům a imunita se pro ochranu obyvatel hodí, obvykle přicházejí úplně jiné problémy nežli očekáváme a daleko více nepředvídatelné a někdy dříve, než se kdo naděje. Napadlo by někoho, před deseti lety, že bude Řecko v takové situaci jako je dnes, nebo, že Španělsko, Portugalsko, Irsko, Itálie to budou mít nahnuté? Navíc čím více si někdo odváží pustit fantazii z uzdy, tím snadněji lze nalézt argumenty pro rozvíjení výhrad k nějakým nepodstatným detailům a tím více se zamlží podstata. Nicméně pro názornost lze několik příkladů ukázat.

 

Pokud nastanou nepředvídatelné okolnosti, které sníží výrazně hospodářský výsledek a pokud bude např. zapotřebí omezit platy ve veřejném sektoru, veřejné služby, dávky a pod., odbory a jiní budou masivně demonstrovat a vláda pochopí, že bude zapotřebí někomu peníze sebrat. Možná, že bude stačit dodat velmi málo hlasů pro schválení nějakého Ústavního zákona a možná, že se někteří poslanci, či senátoři nebudou chtít přidat. Možná, že je bude stačit na nějaký čas znevěrohodnit, nebo přitlačit nějakou fiktivní kausou s tím, že až skončí volební období, že si ho podají (protože nebude "doživotní" imunita). Kdo by jim potom ten hlas nedal (když je to ještě podpořeno třeba silnou poptávkou obyvatel a médií). A je vymalováno, máme změnu Ústavy, nebo zákon, a již se nemusíme obtěžovat s neposlanci, nebo nesenátory . Ti neposlanci pak budou snadno zvládnutelní, protože to Ústava a popř. následné zákony umožní. Zde je možná patrné proč by měli mít zákonodárci imunitu. Protože poslanci a senátoři mají větší možnost ovlivnit ochranu zájmů obyvatel proti ústavnímu kutilství nějaké vlády, která má zrovna většinu a chce prosadit např. nějakou iluzi vybočující mimo základní principy demokratického státu.

 

Pro dokonalé vykreslení tohoto modelu se samozřejmě nabízí otázka, o jaké zákony nebo o jakou ústavní změnu by mohlo jít, nebo jak by se k těmto změnám postavila EU? Nedomnívám se, že je to podstatné, protože to rozmělňuje podstatu, nicméně i zde mohu dát pár vodítek: Např. odebrání naspořených prostředků v penzijních fondech, nebo odebrání nějaké části jiných úspor, nebo opětné zavedení regulovaných cen (v případě, že to nebude nezbytné) atd. Co EU? Uváděná situace může nastat třeba za jistou dobu, kdy nebude EU třeba funkční, bude třeba nadále mezinárodní organizací, ale nebude mít možnost vymáhat své požadavky tím, že odmítne dávat dotace, protože již na ně nebude třeba mít, nebo nebude ochota je vydávat.

 

Další příklad. Je možné si představit nějaký válečný konflikt, nebo masivní teroristickou činnost, nebo zemětřesení neobvyklejších rozměrů na území nějakého státu poblíž EU a následnou masivní imigraci. Věřím, že každá vláda se bude snažit jednat promyšleně. Ale stoprocentně to očekávat nelze. Třeba některé její kroky povedou v očích některých zákonodárců k problémům a někteří z nich se budou vzpírat, scénář bude podobný jako ve výše uvedeném případě. Jaké by to mohly být zákony? Např. umístíme na své území sto, dvě stě tisíc imigrantů, nereálné? Něco podobného (tj. rozdělování imigrantů po celé EU si již předsedové vlád kdysi odsouhlasili).

 

8) Imunita byla zneužívána. Pohlédněme do minulosti. Politiků, kteří nebyli vydáni je vícero

Ty případy, které vyvolávaly jisté pochybnosti se týkaly zejména přestupků za volantem. Např. poslankyně A. Röschová nebo V. Jandák. Podobně senátor J. Kavan.

To vyznění, že zneužívali svou imunitu není zcela správné. Oni totiž jinou možnost neměli, nežli se obrátit v případě takovéhoto přestupku na příslušný parlamentní výbor. Toto "zneužívání" imunity již ale nehrozí. Přestupková imunita již byla dávno změněna a v novelizované podobě se osvědčila. Poslanec nebo senátor je podřízen obecnému režimu projednávání přestupků (tj. standardně jako jakýkoliv jiný občan), ledaže má za to, že se stal předmětem postihu kvůli parlamentnímu mandátu - tehdy může přenést projednávání přestupku na mandátový a imunitní výbor (MIV) své komory. Díky tomu byla přestupková agenda v parlamentních komorách minimalizována. Z toho co mi sdělují členové mandátního a imunitního výboru, soudím že by případnou pokutu dostali pachatelé přestupku vyšší, nežli od policie.

 

Souhlasím s tím, že není nikde žádná záruka, že imunitu někdo nebude chtít zneužít. Na druhé straně je věcí celé komory zda dotyčného vydá (popřípadě MIV v případě přestupků potrestá) a zde již hrají roli i další faktory. Např. existence různých politických stran, které se navzájem hlídají a nenechají si ujít výhrady proti jakékoliv jiné (a dokonce i když jsou v koalici). Navíc stávající mediální prostor umožňuje poměrně rychlou zpětnou vazbu od veřejnosti. A i kdyby ji někdo nějakým způsobem chtěl zneužít a pokoušel se nějak obcházet ty stávající bariéry, přesto si myslím, že samotná imunita má pro rovnováhu mocí větší význam, nežli nějaký potenciální poklesek (ke kterým existují navíc zpětné vazby).

 

Má tedy člen parlamentu i v této oblasti jisté privilegium a to takové, že může určit, že jeho přestupek bude projednávat někdo jiný, než místně příslušné orgány. Ve skutečnosti je to podobném tomu, že přestupky vojáků projednávají jejich velitelé, přestupky řidičů trolejbusů projednávají drážní orgány, a v případě poslanců a senátorů to mohou být dva orgány – ty, které jsou k tomu běžně příslušné, a imunitní výbor jejich komory. Může si vybrat. Jinak nikdo není z žádného přestupku žádným způsobem vyčleněn

 

9) jakou Vy, členové parlamentu, máte důvěru v politický systém , na jehož budování (zákony) a údržbě se jako parlament zcela zásadní měrou podílíte.

Opravdu je důvod mít strach z toho, že jste před "zvůlí exekutivy" chráněni jen do skončení mandátu, takže se zrušením doživotní imunity tato zvůle pouze oddálí? A co pak "obyčejní" lidé - jak jsou chráněni oni, jestliže exekutivní moc je opravdu tak špatná a svévolná?

Osobně mám nyní důvěru v politický systém. Ta doživotní imunita se ale netýká "zvůle" současného politického systému, je to ochrana do budoucna. Předpisy typu Ústavy mají myslet na hypotetické situace, krizí. Ústavy tu nejsou od toho, aby se s nimi pracovalo v každodenním pohodovém životě. Přestože tu máme demokratické instituce i nezávislé soudnictví, může být pro zachování demokracie v této zemi ochrana zákonodárných sborů i tímto způsobem vhodným nástrojem pro budoucí krizové a nepředvídatelné situace.

Pokud jde o strach, z toho, že se zvůle oddálí, tak nyní alespoň já strach nemám ani z oddálení ani ze stíhání, ale co není, může být. Ústava je pro nepředvídatelné situace. Je to pojistka, když nehoří, také nezrušíme hasiče.

Co obyčejní lidé. Opět emocionální sdělení "exekutivní moc je svévolná na členy parlamentu, co teprve na obyčejný lid". Za prvé. Nyní je klid. za druhé pokud bude chtít výkonná moc jít přes své hranice, tak v prvé řadě si pokusí svázat parlament. Lid se mu již podaří svázat snadněji, bude-li mít na své straně potřebný počet zákonodárců. Za třetí je to pojistka do budoucna.

 

10) Co jste udělali pro to, aby taková [situace] nebyla? Poslanci a senátoři jsou odpovědni za fungování justičního systému. Dobrý výkon zákonodárce však vyžaduje osobní integritu, a nikoliv strach z trestního stíhání.

Zde se vytváří neexistující vazba - nyní je exekutiva špatná a svévolná a co jste udělali proto aby nebyla špatná. Tak především, není špatná a svévolná nyní. Dále, k tomu aby se exekutiva v budoucnu neutrhla nepomůže žádná proklamace nebo opatření předem. Může se utrhnout za nepředvídatelných okolností, historie již některé zná, např. na žádost "lidu" ve prospěch většiny vůči menšině, nebo přílišnými ambicemi pramenícími z velkých volebních výsledků atd. A právě imunita může napomoci udržet rovnováhu.

 

11) V Evropě to mají jinak, když to jde jinde v civilizované Evropě, proč to nejde i u nás atd.

Jste toho názoru, že všechny ostatní evropské státy chrání své poslance neúčinně a jedině ta česká imunita je ta „funkční“?

Chrání je jinak a jak konkrétně na tom vůbec nezáleží. Nejde přeci o absolutní vyrovnání se ostatním státům. Nejde o to zda je v ostatních evropských státech ochrana více nebo méně účinná (mimochodem, jak by to bylo možné měřit) ale podstatné je proč ji měnit, když nepůsobí potíže. Každý stát má historicky něco svého a dokonce mnoho států má některé věci úplně jinak nežli my, a měli bychom to proto také měnit? (např. důchodový systém. V ČR jde cca 95 procent prostředků na důchody ze státního průběžného pilíře, což nemá ve vyspělém světě obdoby). Navíc pokud bychom podrobně srovnali imunity v různých vyspělých státech, asi bychom měli další důvody pro diskusi. Např. Velká Británie - členové zastupitelských orgánů nemohou být zbaveni imunity, podléhají jen disciplinární pravomoci komory. V občanskoprávních věcech není možné poslance zadržet. Nizozemsko - Zákonodárce může být souzen pouze Nejvyšším soudem. Právní řád neupravuje případné zbavení imunity členů zastupitelských orgánů. Německo - Imunita chrání poslance s výjimkou tzv. přistižení při činu. Vztahuje se i na dopravní přestupky, k povolení jejich stíhání je potřeba svolení Spolkového sněmu. atd. Každý stát si upravuje tu svou ochranu parlamentu podle svého.

 

Čím je ČR odlišná od ostatních zemí v Evropě, které doživotní imunitu nemají, resp. čím je jiná naše politická reprezentace, že takovou imunitu potřebuje?

Je odlišná tím, že má jiné historické zkušenosti z totality. Viz také Polsko - podle nové polské ústavy není poslanec odpovědný za žádnou svou činnost v rámci výkonu mandátu, a to ani po skončení mandátu.

 

Když to jde jinde v civilizované Evropě, proč to nejde i u nás

Např. v "protokolu o privilegiích a imunitách Evropských společenství", je uvedeno, že pro úředníky Evropské komise trvá platnost imunity v rámci vynětí pravomoci soudů, mimo jurisdikci ESD, i poté, co skončí jejich služební či pracovní poměr. To ukazuje na to, i v civilizované Evropě je "doživotní" imunita připuštěna. viz např. 16.12.2004 CS Úřední věstník Evropské unie C 310/263, např. na

http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2004:310:0261:0266:CS:PDF

 

Imunitu mají také pracovníci mezinárodních organizací.

 

Argumenty se zahraničními zkušenostmi mohou být někdy vodítkem. Většinou se ale používají jen když se to hodí. Pro vyvážení argumentů je možné použít tuto nekorektnost také.

Co kdybychom přijali i další opatření která se uplatňují ve vyspělých státech, zvyšme spoluúčast pacientů; snižme strop pro odvody; chodíte do penze příliš brzo vytýká unie Česku [8.6.2011, iDnes.cz]; míra spoluúčasti u zdravotních služeb ve vyspělých evropských zemích je někde nad dvaceti procenty a u nás je tato spoluúčast kolem 16-17-ti procent; soukromé spoření na penzi je povinné nebo kvazipovinné v 17 zemích OECD [MFD 11.5.2011, Jak si spoří na penzi v cizině]. Tyto zahraniční zkušenosti, zdá se nyní nehodí.

 

12) Averze vůči politikům a symbolický význam této změny; politická reprezentace se zdiskreditovala a úzkoprsé lpění na doživotní imunitě tuto náladu ve společnosti pouze prohlubuje .

Připouštím, že averze vůči politikům tu hraje roli, otázkou je, zda tuto averzi zmenšovat tímto způsobem, tj. každou chvíli měnit Ústavu. Lze pochopit souvislost, kterou možná vnímají zejména předkladatelé zákona, "politici jsou nedůvěryhodní a tak vás musíme nějak uspokojit, nějakou symbolickou hodnotou", nebo "nemá cenu vás dále dráždit, protože vaše averze by se prohloubila". Navíc tato změna je pro předkladatele pohodlná, bezbolestná a nemá žádné národohospodářské důsledky.

Pokud jde o negativní náladu, domnívám se, že zde existuje velké množství mýtů (vzniklých ať již v rámci politického boje, nebo díky neprofesionalitě médií), které velmi zaplňují mediální prostor, a to společně s přirozeným škarohlídstvím našich občanů (které je statisticky výrazné) vede k jejímu posilování. Samozřejmě, že k radosti nepřidá ani celosvětová krize a její lokální důsledky např. na zaměstnanost.

 

13) Nepřiměřené "výhody" jsou dávány do souvislosti s korupčními skandály,  avšak zcela neoprávněně. Nejsem si vědom, že by někdo v rámci korupčního skandálu svou imunitu uplatnil a v budoucnu je již velmi nepravděpodobné, že by se při podezření podobného druhu komora zdráhala někoho vydat. Je to jen mediální fikce, kvůli které není vhodné dělat z Ústavy trhací kalendář. Salámovou změnu Ústavy považuji za nebezpečnou, viz výše.

 

14) veřejnost si to přeje

Naléhání veřejnosti vnímám (dostal jsem 8 mailů). Možná, že je skutečně rozsáhlejší, v tom případě se obávám, že příčinou takovéhoto přání může být i mylné chápání interpretace doživotní imunity. Možná, že pokud bychom učinili průzkum, co znamená "doživotní imunita", tak by dost velké procento lidí uvedlo, že poslanci a senátoři mohou páchat trestné činy až do konce svého života beztrestně. Předem se omlouvám těm, kteří fungování imunity chápou správně. Navíc pokud média použijí vhodná vyjádření, lze dost lidí poštvat na ty "privilegované vyžírky" zcela bez přemýšlení. Chápu, že je obtížné pro většinu politiků vzdorovat takovémuto přání obyvatel, zejména před volbami (a ty nyní budou v podstatě každý rok). Je to obtížné proto, že vysvětlení nelze podat v několika heslech. Pokud jde o oblast politických rozhodování, není většinou médiím vlastní vysvětlovat podstatu věci, ale zejména vytváření nějakých zajímavých a pokud možno konfliktních či skandalizujících obrazů čehokoliv i kdyby měly být falešné.

 

 

Ke schvalování v Senátu

 

15) V Senátu návrh neprošel dvěma hlasy

Co kdyby prošel dvěma hlasy? Stálo by to také za připomínky? V demokratických institucích by nemělo záviset kolika hlasy bylo co prohlasováno. I takové těsné hlasování je součástí mechanismu, který zaručuje, že demokracie funguje. Ta intuitivní potřebnost mít víc hlasů na důležité zákony také existuje. Např. 3/5 na ústavní zákony a prostá většina na ostatní.

 

16) Někteří senátoři hlasovalo proti.

Každý z těch, kteří hlasovali proti, měl své důvody. Možná, že uvažovali podobně jako já o ochraně parlamentu a práv občanů v budoucnosti a při nepředvídatelných situacích, možná z jiných důvodů. Rozhodně to ale nebylo z toho důvodu aby chránili sebe před důsledky zločinů, které mají v úmyslu páchat. To je velmi naivní představa (přesto médii dost intenzivně prezentovaná). Nebylo by nic jednoduššího než nepřemýšlet a říci "občané si to přejí" a hlasovat pro. Navíc by měli bonus, že si na to občané vzpomenou při příštích volbách.

 

17) Senátoři se nedostavili se na hlasování

To je velmi populární zobecňování. Ti, kdo se neobtěžovali dostavit na plénum Senátu byli socialisté. Bezpochyby se podruhé dostaví.