Jak udržet blahobyt a pracovní místa v Evropě (30.10.2010)

V posledních desetiletích dochází ke zvýšenému exportu zboží z asijských ekonomik. Současně s tím se na světovém trhu hůře uplatňují vlastní výrobky vyspělých evropských států, což je doprovázeno snižováním počtu pracovních míst, zejména méně kvalifikovaných. Podobné dopady můžeme časem očekávat i u nás. Jak tomuto riziku čelit?

Poměrně výrazný vliv konkurence nových ekonomik je patrný v Německu, které je jedním z největších světových exportérů. Loni jej předstihla Čína. Podle Petra Robejška, ředitele Institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku, dochází nyní v Německu k nárůstu počtu těch, kteří pracují jen za minimální mzdu, zdravotnictví se trvale zdražuje a do penze se chodí stále později. [Robejšek: Merkelová - vítěz před porážkou, Týden 40/2009]. Tento stav někteří nazývají krizí "sociálního státu".

 

Jak zajistit pracovní místa?

Ochranářská opatření a rozpojení některých globálních trhů by jistě zvýšily šanci uplatnění produktů, které zajišťují domácí pracovní místa. Tyto výrobky by však byly dražší, za což by spotřebitelé svým vládám jistě nebyli vděčni. Navíc např. vyšší cla by již nešla uplatnit také díky řadě dohod v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Ta jsou sice ze strany EU nahrazována méně okázalými nástroji, jako jsou technické a ekologické bariéry (průmyslové a ekologické standardy) a tržními regulacemi, ale ani s těmi nelze vystačit.

 

Jiným způsobem jak se vyrovnat se světovou konkurencí je např. tzv. lokalizace výroby nebo omezení spotřeby. Lokalizací výroby se rozumí návrat ke středověkému modelu soběstačnosti. V něm je každý stát jednotkou, která se v první řadě snaží zajistit své potřeby z vlastních zdrojů (tj. namísto toho, aby se produkovalo tam, kde jsou k tomu nejvýhodnější podmínky). To jsou ale opatření z říše snů, aby fungovaly musely by se k nim přidat všechny státy. V opačném případě by bylo jen otázkou času, kdy by se obyvatelé států aplikujících tuto metodu, již nebyli ochotni smířit z rozdílnou životní úrovní a kvalitou výrobků jinde. Zrovna tak jako v předrevolučním totalitním Československu s plnou zaměstnaností. Navíc k realizaci těchto vizí by bylo zapotřebí uvést v život nejen výše uvedená ochranářská opatření ale zřejmě také zavést velmi autoritativní politický režim. S takovýmito názorovými experimenty se vyznačují zejména zelení a levicově orientovaní publicisté (lze je nalézt i na universitní půdě - např. Masarykova universita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií).

 

Z krátkodobého hlediska je možné také obyvatele uchlácholit tím, že se vlastně máme lépe nežli ostatní, protože náš rozvoj budeme poměřovat jinak . Např. 14. září 2009 představil Joseph Stiglitz Sarkozymu výsledky studie „Měření hospodářského výkonu a sociálního pokroku“, kterou si u něj prezident objednal na jaře 2008. Nová kritéria by měla do budoucna odrážet environmentální a sociální aspekt hospodářského růstu. Podle Sarkozyho je zapotřebí ".. skoncovat s náboženstvím čísel, které vytvořila globalizace a na kterém je postaveno náboženství trhu".

V podobném duchu se nese sdělení Evropské komise z 20.8.2009 KOM (2009) 433 s názvem "Překročit HDP, Měření pokroku v měnícím se světě", kdy chce do ukazatelů hospodářského pokroku zahrnout např. opatření proti změně klimatu, spotřebu energie, biologickou rozmanitost, produkci odpadů a pod. V některých z těchto ukazatelích je na tom EU bezpochyby lépe nežli zbytek světa. Podobný inovativní přístup představuje i "Hrubé národní štěstí", které poprvé definoval bhútánský král Jigme Singye Wangchuck v roce 1972 jako cíl bhútánského rozvoje a oblast národního zájmu.

 

Recepty Evropské komise

EU vykazuje opakovanou koordinační snahu v podpoře členských států týkající se hospodářského růstu a zaměstnanosti. Tato snaha započala již neúspěšnou Lisabonskou smlouvou a jde přes její obnovenou verzi až k současné strategii EU 2020 (viz http://www.skaloud.net/clanky/evropa-2020-evropsky-plan-hospodarske-politiky-30-4-2010 ). Je zapotřebí si uvědomit, že se v těchto strategiích jedná většinou o podporu oblastí spadajících do pravomoci členských států nebo fakticky ovlivnitelných jen na národní úrovni. Ochota členských států provádět potřebné reformy a opatření je klíčová. Součástí strategie 2020 je i "Agenda pro nové dovednosti a pracovní místa" (sdělení Komise ze dne 23. 11. 2010). V ní jsou rekapitulována opatření, která jsou specificky orientována na zaměstnanost. Uvedené návrhy na zlepšení situace jsou mixem sestaveným většinou z reálných opatření týkající se zlepšování flexibility trhu práce, lepší administrace hledání míst, předvídání potřeb trhu práce, přizpůsobování nabídky vzdělávání, vyšší kvalifikace, podpora podnikání a samostatně výdělečných činností a inovací, mobilita, atd. To je přístup, jehož deklarace nepřinese zázračné a okamžité výsledky ale spíše ukazuje členským státům které metody mohou vést k omezování poklesu pracovních míst současně se zachováním výhody volného trhu.

Komise si je vědoma vnitrostátních politických tenzi souvisejících s jakýmkoliv omezováním "vydobytých" sociálních práv i když by to mělo být z důvodů, že na ně zrovna nejsou prostředky a tak je uvedená strategie, zrovna jako všechny předchozí doprovázena odkazy na evropský sociální model, sociální soudržnost, sociální ochranu atd.

Materiál ukazuje, že cílem uvedených opatření by mělo být udržení konkurenceschopnosti a zvýšení produktivity výroby. To je realistický pohled na to jak zaměstnanost a blahobyt zlepšit.

 

Pomůže jen konkurenceschopnost a tvorba vysoké přidané hodnoty?

Podle mého názoru podporují udržení blahobytu i pracovních míst všechna opatření která zlepšují produktivitu výroby a konkurenceschopnost. Stojí však za to, také se také ohlédnout co bylo za hospodářským prvenstvím Evropy. Ta byla v 19 a 20 století v popředí také proto, že elity i běžní lidé byli ochotni nebo nuceni tvrdě pracovat. Jenomže tato etika, spojená často s odříkáním, o níž se tolik psalo před sto lety a pak znovu při politických otřesech, kdy bylo nutné vyburcovat k aktivitě, se za konzumní éry rozplynula. Tvrdou práci nahradil kult relativizace, bohulibá podpora všelijakých práv a co nejširší spravedlivosti atrofovala do exploze absurdních nároků které nemá kdo plnit, ale poskytují bohaté důvody k destrukci morálky, pracovitosti a odpovědnosti.

 

Europoslanec Derk-Jan Eppink (2005) charakterizuje podmínky pro udržení blahobytu v Evropě následujícími větami: "Svoboda a lidská iniciativa se musí znovu stát vůdčími silami evropské inovace, podnikání a výroby. Je nutné snížit daně, odměňovat dobrou práci, oceňovat kvalitní služby. Musí být podporovány nové technologie, i když to povede k příjmovým nerovnostem. Svoboda přináší nerovnosti a závist, ale přináší i růst, který teď Evropa tak zoufale potřebuje a který je jedinou nadějí pro ekonomické přežití".

 

Podobně se vyjadřuje i Petra Kostka (Revue Politika 15. 12. 2010): pro zachování západní společnosti je nezbytná fundamentální transformace. Principem reformy musí být zásadní restituce ekonomické svobody a převzetí rozhodující míry odpovědnosti každého jedince za svůj život Západ nutně potřebuje maximalizovat úroveň vzdělání a kvalifikace, aby tvorbou vysoké přidané hodnoty mohl čelit asijskému náporu. Stárnutí populace musí být kompenzováno nástupem vzdělaných lidí, včetně imigrantů (těch, kteří chtějí akceptovat naše civilizační zásady).

 

Nebude ohrožen "sociální stát"?

Na všechny výše uvedené podněty lze zejména ze strany levicových politiků slyšet "nechceme svou konkurenceschopnost zvyšovat na úkor našich sociálních jistot, nechceme mít pracovní podmínky jako v Číně nebo v Indii". To samozřejmě nikdo nechce, na druhé straně můžeme mít jen to na co si vyděláme. Nelze čekat, že čerpání výhod "sociálního státu" bude možné navěky, pokud o naší technologickou a produkční převahu, která toto čerpání podmiňuje nebudeme stále usilovat. Chceme-li lepší mzdy, pracovní podmínky i sociální jistoty je zapotřebí vytvářet větší přidanou hodnotu.

Velmi případně se k tomu vyjádřil V. Klaus již v r. 2005 [TV Prima v Nedělní partii 20.11.2005]. ".. je vsugerováno lidem, že mají nárok na dnešní míru bohatství, blahobytu a dokonce na stále rostoucí bohatství a blahobyt bez ohledu na to, jaké jsou ekonomické výsledky země, a bez ohledu na to, kolik oni sami k tomu přidávají.

 

Co lze učinit pro zlepšení konkurenceschopnosti?

Vliv na konkurenceschopnost je přisuzován různým parametrům a to v závislosti na expertech a institucích, které je zkoumají. Jeden z velmi komplexních pohledů na strukturu faktorů ovlivňující konkurenceschopnost je prezentován nezávislou mezinárodní organizací Světové ekonomické fórum http://gcr.weforum.org/gcr09 .

 

Podle jejich pohledu je konkurenceschopnost závislá na dvanácti pilířích. Jedná se o kvalitu institucí, infrastrukturu, makroekonomickou stabilitu, zdraví a základní vzdělání, sekundární, terciální vzdělávání a další zdokonalování pracovníků, efektivitu trhu se zbožím, efektivita pracovního trhu, kultivace finančního trhu, technologická připravenost, velikost trhu, rozvoj a kultivace podnikání a inovace. Každý z těchto pilířů má řadu subfaktorů. Uvedený pohled nabízí velmi široký prostor kde lze provádět změny.

V minulých letech byl uvedený index podroben analýze v Joing Research Centre (JRC), což je instituce spadající pod Evropskou komisi. Testování indikátoru prověřilo jeho vypovídací hodnotu.

 

Co lze učinit pro větší angažovanost lidí hledající práci?

Jedním ze způsobů jak zlepšit angažovanost lidí hledající práci a vylepšit rovnováhu na trhu práce představují např. německé reformy trhu práce a sociální politiky známé jako systém Harz http://en.wikipedia.org/wiki/Hartz_concept . Ty nám mohou připadat z našeho hlediska jako poměrně tvrdé. Systém Hartz IV zrušil rozdíly mezi těmi, kdo pobírají dávky v nezaměstnanosti a těmi, kteří žijí ze státní podpory. Odmítnout i tu nejnesmyslnější činnost se tvrdě trestá - neposlušnému se strhne po prvé 30% podpory, když se nepolepší, může se mu podpora na 3 měsíce zastavit. Bez souhlasu příslušné pracovní agentury se nesmí pohnout z místa bydliště, žádné cestování, dovolená jen s prosíkem a neplacená, každý měsíc musí předložit kolem 10 zaslaných žádostí o místo atd. [Sociální stát - bránit, kritizovat, zlikvidovat? Respekt 4.3.2010]

 

Stav ekonomické výkonnosti členských států EU

Ekonomická výkonnost EU bývá pod vlivem zvýšené produkce zboží z asijských ekonomik často předmětem jistého znepokojení. Přesto stále není špatná.

 

Pokud jde o konkurenceschopnost, EU není homogenní a členské státy se liší v její povaze a stupni. Index světového ekonomického fóra a jeho subfaktory poskytují užitečný nástroj pro rozčlenění těchto rozdílů. Lze konstatovat, že skandinávské země, Německo, Velká Británie, Francie a Benelux jsou na vrcholu seznamu a všechny jsou ve skupině dvaceti nejvíce konkurenceschopných ekonomik světa. Zdroje jejich síly se mohou lišit. V Beneluxu a ve skandinávských zemích je kompenzován nedostatek velikosti trhu vynikajícími dovednostmi a kvalitními institucemi. V případě skandinávských zemí se přidávají i silné inovační schopnosti.

Členské státy v rámci evropské střední skupiny mají také různé silné stránky. Členské státy z východní Evropy vsadily více na otevřené a flexibilní trhy práce a zboží, zatímco Itálie a Španělsko těží spíše z úspory z rozsahu. Španělsko vykazovalo také pozoruhodné úsilí v investicích do infrastruktury.

 

Přestože nelze všem států naordinovat stejnou strategii, je jasné, že Stále existuje prostor pro strukturální reformy pro zvýšení flexibility na trhu. Evropa má také stále možnost získávat z jednotného evropského trhu.

 

Na druhé straně Evropa neposkytuje (kromě malého počtu států) prostředí, které je dostatečně příznivé pro inovace. Velikost trhu, flexibilita pracovních trhů a silné inovace jsou jádrem konkurenční výhody Spojených států. Evropa jako celek zaostává ve všech třech parametrech. Čína sdílí s evropskými zeměmi, které jsou ve střední pozici relativní handicap kvalitních institucí a velmi nízké inovace. Ale Čína je rychle dohání v infrastruktuře a v efektivitě trhu a bude stále těžit ze svého rozšiřujícího se trhu.

 

Mezi hlavními globálními hráči hraje roli infrastruktura a účinnost trhu. Evropa si nemůže dovolit ztratit potenciál velikosti trhu a inovací. Evropa by měla přispívat ke zvýšení své konkurenceschopnosti tím, že bude odstraňovat další bariéry jednotného trhu, bude podporovat investice do lepších dovedností a podpory inovací. Mnoho zemí musí ale přijmout opatření na zlepšení institucionálního uspořádání, infrastruktutry, technologické připravenosti a úrovně dovedností. Pokud tímto způsobe jednotlivé státy zlepší svůj ekonomický potenciál, zůstane EU prominentní hospodářským hráčem i v tohoto století.

 

Česká republika byla v období 2009-2010 pokud jde o konkurenceschopnost zařazena na 31 místo. Pro rok 2010-2011 byla odhadnuta pozice ČR na 36 místě (oproti předchozímu období se před nás se dostaly Kuwait, Omán, Estonsko, Tunisko a Brunei). Stále jsme ale před Španělskem, Portugalskem, Itálií, a všemi posttotalitními východoevropskými státy (kromě Estonska).

 

V ČR jejíž HDP je tvořeno ze 75% vývozem (Janota 2010), máme před sebou potřebu zlepšit zejména inovativnost. K ní vede podpora výzkumu a vzdělání.

 

Posílení prostředků do vědy, výzkumu a vzdělání?

Již řadu let se u nás napříč politickým spektrem uplatňuje představa, že ke snížení rizika ztráty pracovních míst a udržení konkurenceschopnosti (i při udržení našeho pracovně právního standardu) pomohou zejména investice do vědy a výzkumu a lepší kvalifikace obyvatelstva.

 

Posílení prostředků do vývoje a výzkumu je také jedním z hlavních cílů strategie EU 2020, odsouhlasené na březnové Evropské radě nejvyššími představiteli členských států Unie. Strategie předpokládá evropské cílové investice do vědy a výzkumu ve výši 3% HDP. Viz http://www.skaloud.net/clanky/evropa-2020-evropsky-plan-hospodarske-politiky-30-4-2010 .

To je sice chválihodná snaha, nicméně ukazuje se, že to není zcela jednoduché, alespoň ne u posttotalitních zemí. Viz http://www.skaloud.net/clanky/davame-na-vedu-a-vyzkum-malo-15-4-2010 . To zejména vzhledem k tomu, že v západoevropských zemích plynou prostředky na vědu a výzkum v daleko větší míře ze soukromého sektoru, nežli v posttotalitních zemích východní Evropy a změna tohoto parametru není přímočará.

 

Bude stačit technologické prvenství?

Naskýtá se také otázka, zda udržení o technologického prvenství bude stačit k udržení naší životní úrovně. Je to možné. Porovnejme některé pokusy nových ekonomik o dostižení technologických novinek západu. Např. v poslední době jsou Rusové nuceni nakupovat moderní zbraně [3.5.2010 Respekt]. "Koncem dubna uzavřeli kontrakt s Němci na koupi pancířů pro lehčí obrněnou techniku. Nedlouho předtím se rozhodli koupit od Francouzů vrtulníkovou loď Mistral a od Izraele patnáct nepilotovaných letounů. Dlouho se ruští zbrojaři pokoušeli vyvinout vlastní nepilotovaný stroj. Výzkum stál přes pět miliard rublů, ale nikdy nebyl završen úspěchem. I když se jedná o naprosto klíčové oblasti, financované státem, úspěch se nedostavil". Je zřejmé, že ani silné prostředky do výzkumu nemusí přinést srovnatelné výsledky u států, který mají jiný systém řízení, tradic, organizace práce, kvalitu pracujících a vzdělání nežli v západní Evropě. Dá se předpokládat, že technologické vůdcovství spolu s efektivním systémem organizace práce může přinést úspěch.

 

Co může EU zlepšit z hlediska vědy a výzkumu.

EU si význam vědy a výzkumu pro svou konkurenceschopnost uvědomuje. Její problémy v této oblasti, stav podpory VaV, a její limity jsou uvedeny v

http://www.skaloud.net/clanky/stanoviska/tridena-stanoviska/eu/evropa-a-obavy-ze-ztraty-konkurenceschopnosti-18-5-2008

 

Podle Liefa Pagroskeho [Project Syndicate 5/2009] mají na další rozvoj vědy a výzkumu v Evropě negativní vliv následující faktory:

 

EU stále vynakládá mnohem více zdrojů na dotace upadajícím sektorům než na přípravu na budoucnost . Ačkoliv se financování výzkumu zlepšuje, stále představuje pouhých 4,7% veškerých výdajů EU, oproti 31,7% výdajů do zemědělství.

 

Evropě se nepodařilo založit nezávislou Evropskou výzkumnou radu, která by zajišťovala přidělování financí na základě vědecké hodnoty . Až příliš mnoho peněz vyčleněných na výzkum putuje do prestižních projektů s omezenou nebo vůbec žádnou souvislostí s vědou, jako jsou projekt Galileo nebo Evropský technologický institut.

Galileo : Závěry Evropského účetního dvora (2009) zněly, že původní cíle byly „nerealistické", řízení projektu bylo „nedostatečné" a financování bylo „špatně naplánované". Nové cílové datum pro Galileo je nyní rok 2013 - pokud se najdou peníze.Většina národních vlád už čelí vážným rozpočtovým deficitům a finální účet stále není znám.

Evropský technologický institut. V roce 2006 se Evropská komise rozhodla, že se pokusí

zredukovat technologickou zaostalost Evropské unie ve srovnání se Spojenými státy. S tímto cílem byl založen Evropský technologický institut (EIT), který měl být soupeřem amerického Massachusettského technologického institutu (MÍT). Jenže v roce 2010 není EIT - umístěný v Budapešti - nic jiného než symbol maskovaný za jednu z agentur EU. Čtyři roky poté, co byl Evropskou komisí založen, stále není funkční. Záměr byl takový, že Institut připraví a navrhne strategický plán inovací do konce roku 2011, ale hmatatelné výsledky jsou stále v nedohlednu . [Epink 2005]

 

Evropské zdroje jsou rozdrobené, což zhoršuje evropskou konkurenceschopnost . Slabá a rozředěná směrnice EU o nabídkách převzetí, přijatá po více než deseti letech diskusí, není schopna usnadnit vnitroevropské přeshraniční fúze, které jsou k vybudování světových šampiónů zapotřebí. A sociální dávky postavené na firmách, které platí v některých předních evropských zemích, oslabují pružnost firem tím, že zafixovávají pracovní sílu.

 

Chybí motivace k zavádění dalších reforem vnitřního trhu . Např. dosažení věcí, které mají pro evropskou konkurenceschopnost zásadní význam, například celounijního patentu, se ukázalo jako nemožné.

 

Až příliš často se umožňuje, aby byly speciální zájmy nadřazeny společným evropským zájmům. Evropa potřebuje omezit dotace starým a skomírajícím průmyslovým podnikům a investovat ušetřené peníze do sektorů orientovaných na budoucnost.

 

Tím posledním, co Evropa potřebuje, je posílení zbytečné centralizace . Dynamická a úspěšná Evropa není Evropou, v níž jedna velikost padne všem.

 

 

Přiložené obrázky

  • 101030_future.JPG, 32 kB