Evropa 2020 - evropský plán hospodářské politiky (30.4.2010)

Evropská komise předkládá návrh nového strategického plánu hospodářské politiky pro novou dekádu 2010 – 2020, který se má soustředit na zajištění ekonomického růstu a zaměstnanosti. Minulé desetiletí bylo v této oblasti charakterizováno tzv. Lisabonskou strategií, jejímž cílem bylo vytvořit z EU „nejkonkurenceschopnější hospodářský subjekt“. Výsledky však byly téměř nulové.

Cíle nové strategie již nejsou stanoveny tak vágně, nicméně v některých oblastech lze vypozorovat shodné parametry s Lisabonskou smlouvou, jako např. cíl zvýšení míry zaměstnanosti a výdajů na vědu a výzkum.

 

Nová strategie však vzniká za zcela odlišných okolností : Unie se nachází ve fázi křehkého zotavení po nejhlubším hospodářském poklesu od doby velké hospodářské krize. Výsledkem krize dochází k „obnažení“ dlouhodobých strukturálních problémů –   příliš vysoká míra veřejného zadlužování, nedostatečná flexibilita trhů práce, neřešené dlouhodobé problémy pramenící z demografických změn. Globální finanční systém prochází fází dalekosáhlých reforem dohledu a regulace. Dochází k fundamentální proměně světové ekonomiky (Brazílie, Rusko, Indie a Čína – se ještě před 10 lety podílely na celosvětové ekonomice 14 procenty, nyní jejich podíl činí již 25 procent).   Pokles hospodářské aktivity se naplno promítnul do výrazného zhoršení bilance veřejných rozpočtů napříč EU (průměrná výše schodku státního rozpočtu v EU se pohybovala kolem 7 % HDP a Komise vede s 20 členskými státy řízení při nadměrném schodku). Rovněž se jasně ukazuje, jak jsou jednotlivé členské země na sobě závislé a propojené, přičemž u členů eurozóny je tato závislost ještě silnější. Aktuálně je možné pozorovat klasický efekt přelévání, kdy ekonomické a fiskální problémy Řecka mají prostřednictvím finančních trhů negativní dopady na další členské státy.

 

Priority strategie jsou - více pracovních míst a ekonomický růst, který bude:

- inteligentní , tj. založený na znalostech a inovacích (smart growth)

- udržitelný , tj. podporující šetrnost vůči zdrojům, ohleduplnost k životnímu prostředí a konkurenční ekonomiku (sustainable growth)

- podporovat začlenění , tj. podněcovat vysokou zaměstnanost a naplňovat tzv. hospodářskou, sociální a územní soudržnost (inclusive growth)  

 

Tyto tři priority Komise ve svém návrhu přetavila v pět hlavních cílů :

1) zvýšit míru zaměstnanosti ve věkové skupině 20-64 let ze současných 69 % alespoň na úroveň 75 %

2) vynakládat na vědu a výzkum prostředky ve výši   3 % HDP a podporovat podmínky pro soukromé investice do vědy a výzkumu

3) snížit emise CO2 o 20 % oproti úrovním roku 1990 (případně o 30 %, bude-li panovat globální shoda na aktivnějším přístupu); zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie na koncové spotřebě energie na 20 %; zvýšit o 20 % energetickou účinnost, a tak snížit spotřebu energie oproti prognózám pro 2020 o 20 % - opětovné přihlášení se ke svým energeticko-klimatickým závazkům (20-20-20)

4) zvýšit podíl vysokoškoláků ve věkové skupině 30-34 let ze současných 31 % na alespoň 40 % v roce 2020; snížit podíl předčasných ukončení studia z 15 % na 10 %

5) snížit počet Evropanů žijících pod hranicí chudoby   o 25 %.

 

 

Komise zveřejnila svoji strategii EU 2020 poněkud uspěchaně jen necelé tři týdny před Jarním Summitem Rady EU. Časová tíseň možná způsobila, že dva cíle stanovené pro oblast vzdělávání omezující počet předčasných odchodů ze škol (méně než 10%) a deklarované kvantitativní cíle pro dosažení terciálního vzdělání u věkové kategorie 30-34 let (40%) nebyly členskými státy akceptovány , a cíl stanovený pro boj proti chudobě ztroskotal především na definici chudoby.

(aktualizace: ani jednání červnové rady nepřineslo ve sporných oblastech žádný pokrok)

 

Zhodnocení všech oblastí by bylo poměrně rozsáhlé. Soustředím se na posouzení cíle dosažení úrovně vynakládaných prostředků na vědu a výzkum ve výši   3 % HDP a možnosti jeho dosažení v ČR . Jakkoliv je tento cíl velmi žádoucí je uvedení jen tohoto parametru velmi povrchní, formální a ignorující specifika jednotlivých států.

 

Pokud jde o tento druh výdajů jsme někde v polovině evropského pelotonu. Viz údaje z Eurostatu http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=tsc00001&plugin=1

 

Problematičnost a povrchnost tohoto ukazatele spočívá v tom, že u nás (zrovna tak jako u všech posttotalitních zemí) je dosahována menší hodnota příspěvku na vědu a výzkum jako procento z HDP z podnikatelského sektoru, zatímco pokud jde o příspěvek státu jsme na špičce. Změnu tohoto parametru, tj. podílu podnikatelského sektoru na výdajích na vědu a výzkum, nelze vládou tak snadno ovlivnit. Nelze ji vtělit do rozpočtu nebo odhlasovat v parlamentu. Změna tohoto podílu v ČR musí mít čas se vyvinout. Svědčí mu stabilita, ekonomická svoboda, vymahatelnost práva i bezpečnost osobního vlastnictví. Snaha podpořit firmy aby dávaly více na vědu a výzkum by pak zcela jasně vedla k podpoře zcela jiných ukazatelů (např. indexu ekonomické svobody, flexibilitě pracovních míst, apod.). Viz Dáváme na na vědu a výzkum málo?

 

 

Velmi případnou charakteristiku strategie EU 2020 učinil Tomáš Břicháček v Revue Politika:

Liberálně-konzervativní pozorovatel nemůže vnímat vizi „Evropa 2020" jinak než s nedůvěrou. Jakkoli lze podpořit tři základní ideály, „měřitelné cíle" a „stěžejní iniciativy" budou sotva účinnými prostředky k jejich naplnění. Dokud se evropské státy nevrátí k větší důvěře v trh namísto regulace, k řešením na národní úrovni namísto svěrací kazajky unifikovaných řešení nejmenších detailů na úrovni EU a neuvědomí si potřebu omezení státu blahobytu, sotva se ideálu konkurenceschopné, progresivní, znalostní ekonomiky s vysokou zaměstnaností přiblíží.

 

Celá iniciativa ve své základní koncepci trpí - podobně jako Lisabonská strategie - řadou neduhů:

1. Propaguje aktivní zásahy státu do ekonomiky. Problémy chce řešit další regulací. Nepřipouští si myšlenku, že právě byrokratická hyperregulace by mohla být jednou z příčin problémů evropských ekonomik.

2. ignoruje specifika jednotlivých členských států.

3. Stanoví řadu nahodilých kvantitativních cílů bez snahy o odůvodnění cílových hodnot.

4. Nechce si připustit, že sociální a ekologi(sti)cké požadavky jsou převážně na druhé misce vah než hospodářský růst, konkurenceschopnost či úroveň zaměstnanosti. Ignorování tohoto trade-off neboli „něco za něco" je jedním z příznačných rysů dnešní evropské levice.

5. Komise opět rýsuje ambiciózní cíle v oblastech spadajících do pravomoci členských států či fakticky ovlivnitelných jen na národní úrovni. Zejména v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu a sociálního zabezpečení, kde má EU jen velmi omezené pravomoci, je přesah iniciativy Komise do národní sféry zřejmý.

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1280/evropa-2020-nova-lisabonska-strategie-na-obzoru