Evropská unie v období reflexe a nový akcent na národní stát v podání D. Villepina (27.2.2006)

Od ztroskotání ratifikace evropské ústavy ve Francii a Nizozemí zanedlouho uplyne celý rok. Řada z nás si ještě vzpomene, že tento dokument měl znamenat zásadní proměnu rozhodování v Evropské unii. Ústava měla vést k posílení nadnárodní bruselské složky oproti smluvnímu charakteru rozhodování typického pro mezinárodní organizace.

Používané neurčité výrazy obsahují obvykle obecně pozitivně vnímané pojmy (jako soudržnost , udržitelnost, partnerství, korektnost, prosperita, otevřenost). Představují tedy jakési obecné dobro, neobsahují však ani náznak míry tohoto dobra nebo kritéria pro jeho posuzování, nebo způsob jak k němu dospět.

Rakousko v rámci svého předsednictví EU nyní vyhlásilo úmysl zrekapitulovat výsledky diskusí o budoucnosti EU a oživit tuto otázku na summitu Evropské rady v březnu 2006. Každý členský stát by měl předložit souhrn počátečních výsledků vnitrostátní diskuse. Tento souhrn by pak měl být zveřejněn. Jako první sumarizační krok uspořádá Evropská komise dne 9. května 2006, tedy v Den Evropy, konferenci o budoucnosti kontinentu.

Lze předpokládat, že bez ohlasu nezůstanou v rámci této reflexe ani nové úvahy, s nimiž vystoupil 27.1.2006 na konferenci Sound of Europe v Salcburku francouzský premiér Villepin. Váhu projevu, jímž se prolínal silný akcent na význam národních států v evropském integračním procesu, přitom dává i vliv, který má v Evropě jeho domovský stát.

Dominique de Villepin pozoruje celosvětový trend sebepotvrzování národů (affirmation des nations): Podle jeho slov se „k národním státům občané upínají, chtějí-li být lépe chráněni, chápáni a obhajováni. V rámci národních států se vyjadřuje identita lidu a jeho aspirace. EU toto musí vzít na vědomí a zachovat místo, které v ní náleží národu"

V souvislosti s těmito názory francouzského premiéra nelze nevzpomenout. stanovisko V. Klause z prosince 2002.: "Pro mnohá rozhodování je národní stát příliš velký, a proto existují obce, kraje a provincie. Pro mnohá rozhodování je národní stát příliš malý a proto existují mezinárodní organizace či mezinárodní dohody na regionální, kontinentální či globální úrovni. O jedné věci ale nemůže být sporu. Pro demokracii je právě národní stát to pravé. Pokusy potlačovat národní stát nás vedou k postdemokratickému brave new world, k absenci demokratické odpovědnosti, k opuštění stávajících a „prověřených“ demokratických mechanismů a garancí, k nahrazování politiky technickým a úřednickým myšlením. Staré způsoby rozhodování prošly testem času a byly výsledkem evolučního výběru. Nové mechanismy byly vytvořeny pomocí sociálního inženýrství a pomocí zpupného konstruktivismu"

Nelze nevzpomenout na to, jak byly tyto názory očerňovány a označovány některými proroky evropské integrace za „okrajové“ popř. „protievropské“. Zdá se ale, že přece jenom přichází doba jistého sebeuvědomění si vlastních limitů, doba návratu k politickému realismu. Pojem národního zájmu je vyjádřením tohoto realismu, nikoli nějaké zabědněnosti či sebestřednosti.

Naším cílem by mělo být pokračovat v evolučním – tedy přirozeném a logickém procesu integrace Evropy, založené na odstraňování všech zbytečných překážek svobodného pohybu lidí a jejich idejí, zboží a služeb, peněz a kapitálu, pro pokračování procesu založeného na svobodné a neomezované konkurenci zkušeností, pravidel a zákonů, na konkurenci kultur a vzorců chování mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Pokračovat ve spolupráci a přátelství mezi evropskými zeměmi v míře a dokonalosti, jakou si jen lze představit. Řešením však není nahrazování rozhodování blízkého občanům strukturami EU, řešením není demontáž národního státu. Je dobře, že postojům, které zde hájí Dominique de Villepin, Václav Klaus či španělská konzervativní opozice, je nasloucháno i na půdě evropských institucí.